Zapisujem
Celé šestinedělí a o chlup déle jsem si týden co týden zapisovala své prožívání ve čtyřech oblastech: Psychika po porodu, tělo po porodu, starší sourozenec a nově příchozí dítko. Vřele doporučuju, jednak je příjemné se na chvíli zastavit a věci vyhodnocovat a jednak je to prima materiál, pokud člověk touží po trošce nostalgie. Musím říct, že s odstupem roku a třičtvrtě jsem si prakticky nepamatovala, jak krásný a pohodový start jsme měli – protože časem se vztah přehoupl do většího napětí. A bylo přínosné si teď číst, jak úžasně starší syn v začátku reagoval. Z mých zápisků čistě o starším sourozenci vznikla tato sondu do vztahu dvou brášků v prvních 2 měsících.
Staršího syna jsme na příchod sourozence připravovali velmi realisticky, aby neměl velká očekávání. Narodili se téměř přesně 3 roky od sebe. Vzhledem ke svému působení na Instagramu nezveřejňuju ani tady jména svých synů. Staršímu synovi tedy nejčastěji říkám jen Starší a když Starší mluví o „bráškovi“, ve skutečnosti používá jméno.
1. týden
Start byl krásný, i proto, že se mladší syn narodil doma, a tak jsme byli pospolu všichni čtyři od samotného příchodu miminka. Starší syn ho po probuzení dojemně přivítal, mazlil se s námi a po pár chvílích dostal od miminka dárek, který měl dlouhé měsíce velký úspěch. Další 4 dny miminko i mě spíše ignoroval a více se vázal na tatínka (“Tebe mám málo rád, tatínka móc nejvíc.”). Nezkoušela jsem citové vydírání a raději uznala jeho pocity, že je teď s maminkou nuda apod. Zároveň ty první dny často povzdychával “maminko, jsem smutný” a “áchjó”, což mě na jednu stranu znervózňovalo, ale na druhou jsem na něj byla pyšná, že to dokázal v čerstvých 3 letech vyjádřit. Opět pomáhalo uznání pocitů. Potřeboval téměř týden na to, aby se zase přišel přitulit. Netlačila jsem ho.
Ke konci týdne byl už výrazně energičtější a radostnější. To jsme vzhledem k počáteční melancholii ani nečekali! Dalo se s ním nádherně na všem domluvit. Do školky chodil, i když jsme byli připraveni pár dní vynechat, kdyby potřeboval. Nevybočit z rutiny mu ale zjevně vyhovovalo. Od prvního dne jsem si vyhrazovala nejméně 30 minut, ale spíše hodinu, na společnou hru, když miminko spalo. Většinou alespoň 15 minut opravdového divočení se spoustou smíchu, aby se vyplavoval oxytocin. Kolikrát jsem se do toho v začátku nutila, ale ta obrovská legrace mu dodávala pocit bezpečí a mě taky vtáhla, takže to definitivně stálo za to. Jinak se starším synem ráno vstával muž a večerní rituály přebral taky.
2. týden
Tříletý syn miminko do rodiny hezky přijal, snad jen jednou řekl, že nechce, aby s námi byl. Do rodiny nás počítal čtyři a všechny vyjmenovával, když jsme někam šli, ujišťoval se, jestli jde i miminko. Mluvil o bráškovi (“Kde je moje miminko?” “Bráška začíná plakat?” “Hledá mě bráška?”), zdravil ho, ale nesáhl na něj. Začala se přirozeně objevovat potřeba hrát si na miminko, proto jsem ho naoko přebalovala, když potřeboval krmit, krmila jsem ho apod., aby se jeho potřeba nasytila. Shodli jsme se s mužem, že se starší syn koncem týdne jevil šťastnější než kdy dřív a že se velmi snažil nám zvykání na nové soužití nekomplikovat. Po pár dnech brášku poprvé choval a už ho běžně hladil, o chování ale další půlrok nejevil zájem.
3. týden
Vzhledem k viróze, kterou jsme oba s novorozencem chytli, byl starší syn hodně ve školce a u babičky, ale obojí měl rád. Více se tím pádem potřeboval tulit, třeba i večer u kojení miminka před tím, než odešel spinkat k sobě. O bráškovi stále mluvil jako o svém miminku. Přetrvával občasný regres ohledně krmení, za jehož sycení jsem jím byla řádně pochválena: “Mám radost. Pečuješ o miminko, pečuješ o mě, proto mám radost.”. Tahle věta pro mě bylo velké wow! S mužem jsme mu věnovali sice méně času, ale zato kvalitněji: hráli jsme nejen oxytocinové hry, ale také rolové a s hračkami, se kterými se vždy rozpovídal i o svém prožívání. Stále se jevil nejšťastnější, co jsme ho zažili.
4. týden
Vůbec to tou dobou nevypadalo na žárlení a už se naučil dávat na miminko větší pozor. Kdykoli přesto o brášku omylem zavadil, zachovala jsem klid, protože z toho byl sám nešťastný a nebylo třeba ho ještě trestat zvýšeným hlasem (“Bojím, že bráškovi něco stalo”). Místo štěkání a výčitek jsme se vždy hned pomazlili, protože pocit viny kvůli bráchovi bylo to poslední, co bychom chtěli. Stále byl více ve školce a u babičky, ale čas jsme si vynahrazovali. Vypadalo to, že se syn přesunul spíše do tatínkovy sociální dělohy a mi dával prostor na sžívání s miminkem.
5. týden
Starší syn hodně prohloubil vztah s mužem, většinu času chtěl trávit s ním. Párkrát mě dokonce oslovil “tatínku”. Nebrala jsem podobné věci osobně, byla jsem připravena na určité negativní projevy vůči mně a těšilo mě, že mu muž vše vynahrazuje. K miminku měl Starší pořád pěkný vztah, chtěl ho mít při hraní alespoň nablízku v hnízdečku. Začínal sem tam kňourat a dělat naschvál hluk, když jsem kojila a nechtěla k němu tím pádem hned vstávat. Vnímali jsme to ale jako experiment, který potřeboval provést a přitom z toho nic neměl. Nepodporovala jsem to nějakýma silnýma reakcema a brzo to odeznělo.
6. týden
Každodenní vyhrazený čas 1:1 se starším synem přebral plynule manžel. Ještě nikdy jsme si se starším synem tak moc nehráli jako od příchodu sourozence. I to mohlo mít souvislost s jeho tehdejší blažeností.
Tento týden začal plakat při odchodu z ložnice do svého pokoje a v noci za námi 3x přišel, což se dříve nestávalo, i když se každý večer mohl rozhodnout, kde spát a během těhotenství párkrát využil možnosti spát s námi. Jakmile skončilo šestinedělí, jako by to vycítil a okamžitě s námi začal spát a tak to zůstalo dlouhodobě. Počítali jsme, že s námi bude chtít spát hned po narození, takže nás spíše překvapilo, že o to nestál dříve. Začala jsem víc slýchat “chci být s tebou, pořád, celý den, každý den.” To mohlo mít souvislost s tím, že jsem předala čas 1:1 muži.
Další týdny
Starší syn pronesl “Nechci aby bráška umřel, chci, ať je tu s náma pořád.”, uspal ho hlazením po čelíčku a nose, když jsem ho absolutně nemohla uspat a namaloval mu obraz (pravda, spíše přemaloval, ten původní podklad se jmenoval Vražda. Ale ne bratrovražda, takže mě nechal klidnou.). Celkově jsme si jejich vztah dlouho pochvalovali. Starší syn mladšího buď pusinkoval, nebo v horším případě ignoroval, což bylo pořád dobré. Negativní projevy prakticky neměl a do pozitivních, které by tak necítil, jsme ho rozhodně nenutili. Vztah se každopádně dost zásadně vyvíjel časem, přirozeně kolem půlroku přišlo zhoršení, když se dítě rozpohybovalo a zhruba rok to mezi nimi bylo vcelku protivné….o tom snad brzy.