Nebezpečné situace – vedení sebe i dětí

Tento článek může být doplněním toho, kde jsem psala o vedení dětí při nebezpečných aktivitách.

Pointa je jednoduchá a kdo ji má zvnitřněnou ani nemusí pokračovat ve čtení: Cílem je, aby odpovědnost za své tělo zůstala na dětech, ne rodičích. Můžete namítat, že máte dítě se sebevražednými sklony. Ale jaký dává evolučně smysl, aby se děti rodily bez pudu sebezáchovy? Není možné, že jsme jim ho už stihli vzít tím, že jsme zodpovědnost vzali na sebe? Nevím to. Jsem expertem pouze na své děti. Ale baví mě tato témata otevírat.

Proč se děti vrhají do nebezpečných situací:

• Stejně jako zvířecí mláďata jsou i ta naše prahnou po učení. Jsou naprogramována na poznávání a překonávání překážek a výzev, což je bez předchozích zkušeností lákavější než s nimi.
• Protože jim to zaručeně vyslouží pozornost dospělých, a to ideálně i s bonusovou silnou emoční, zvukovou a mimickou reakcí.

Děti prahnou po našich emocích a ne všem záleží na tom, aby to byly nutně reakce pozitivní (aneb negativní pozornost je také pozornost). Ne všechny si umí jejich náboj vykládat, zvláště v prvním roce. A jakmile zjistí, že když si krásně hrajou, maminka si jich nevšímá, zatímco když vyšplhají na nábytek, maminka najednou s výraznou grimasou přiskočí a hned si jich všímá. Odměna!

Přirozeně nechceme, aby se naše děti zranily. Je naší přirozeností vyskočit a děti chránit. Mám zkušenost, že pokud to neudělám já, dost možná to udělá někdo jiný nebo tím uvádím někoho do rozpaků: cizí maminky mají na hřišti tendenci chránit mé dítě nebo mě upozornit na z jejich pohledu nebezpečnou situaci. (Často mi není příjemné muset říkat: “On je zvyklý, nespadne.”, ale dojde tím k přenesení tlaku z nich na mě. Pokud teď spadne, nehledě na možné zranění, společensky se zesměšním – to je hluboký evoluční strach, který nás chrání před vyloučením ze skupiny, což by dříve znamenalo jistou smrt.)

Proč děti vedu k zodpovědnosti za své tělo je snadné: Přeju si, aby byly na své tělo napojené. Abych já nerozhodovala o tom, kdy mají hlad, kdy je jim zima, kdy se jim chce čůrat a jestli to zvládnou seskočit. Protože žádné z těchto rozhodnutí mi nepřináleží. Navíc je to v souladu s všeobjímající důvěrou, se kterou k nim přistupuju.

Naše děti od nás neslyší: “Nelez tam! Spadneš!” “Okamžitě dolů! Jsi normální?! Mohl ses zabít!” Namísto toho, abychom jejich schopnosti podrývali, důvěřujem jim. Důvěřujem, že se naučí oni důvěřovat svému tělu: že odhadnou na co mají a na co ne. U čtyřletého to funguje výborně. Mladší téměř rok a půl starý kluk je výškomil, ale jsem si vědoma toho, že to dělá i pro mou reakci. Snažím se proto zachovávat klid, nereagovat přehnaně, abych touhu po výškách, resp. po mé reakci, neživila. Výborně mi funguje namísto jakékoli šílené reakce zvolit pouze údiv. Jemnou grimasu, pozvednuté obočí a “Co to? Co to tam děláš?”, bez nějakého velkého zájmu.

Jinak mi nejvíce zabírá:

• Skrze dech se zklidním, abych si dokázala uvědomit, že ten strach je můj a ne mých dětí a že nemám zájem ho na ně přenést.
• Racionálně vyhodnotím riziko, přičemž si vždycky uvědomím, že když na dítě zavolám, stoprocentně ho vyhodím z koncentrace a riziko pádu naopak zvýším. Už jen to, že vytočí hlavu směrem na mě (dětská hlava je v poměru k tělu velká a lehce tak dítě mírně mění těžiště) může být riziko pro rovnováhu. Zkuste např. jít rovně po čáře s nakloněnou nebo pootočenou hlavou, nebudete mít takový odhad.
• Pokud mám potřebu zasáhnout, málokdy vyrazím prudce, spíše se pomalu přiblížím a jemně řeknu: “Jsi vysoko a stojíš na kraji. Soustřeď se na své tělo. Držíš rovnováhu?” 
• Obě moje děti velmi brzy chápaly, co znamená ztratit balanc/držet rovnováhu, protože po pádu a uklidnění vždy věnujeme čas reflexi toho, proč se pád odehrál, a tak jednak upevňují slovní zásobu a jednak fixují i samotnou zkušenost.
• Málokdy děti vysadím někam, odkud se nedokážou dostat samy dolů. Někdy to dělám pro jejich radost, ale v tom se pak sama necítím dobře. Jako ideál vidím, aby jejich tělo a schopnosti rozhodovaly o tom, jak vysoko se dostanou. I tím, že je jen tak nesundám dolů, pokud se dostanou až moc vysoko, ale trochu je potrápím s nesením důsledků – musí se alespoň pokusit slézt samy.
• U průlezek se snažím stát v povzdálí a nebýt součástí jejich aktivity. Pokud se roční dítě rozhodne lézt vysoko, jdu k němu a jistím, ale málokdy úplně zblízka. Spíš jsem na doskok poblíž. Je to náročné na moje soustředění, ale vrací se i to v tom, že časem mě děti na hřištích jednoduše nepotřebují a nemusím se o ně ani bát. Odpočinek pro maminku!
• Jen výjimečně vodím dítě po průlezce za ruku. Odporuje to tomu, aby se dostalo jen tam, kam to samo zvládne. Důležité je ale také to, že mu znemožňuju učení. Pokud ho držím za ruku nebo mu jinak poskytuju oporu, buď se do ruky opírá, nebo za ni visí. V každém případě nevyužívá správně svůj střed a spoléhá na mě. Raději ho nechám balancovat a jistím. Opět, je to pro mě v jednu chvíli – než se to naučí – náročnější, ale vyplácí se. Dítě tak získává odhad a v neposlední řadě také sebevědomí! Zvládnu to bez maminky! 
• Namísto “spadneš” naše dětí slýchají: “Nebezpečné. Opatrně.” (je to abstraktní, ale rozumí, viz. výše o slovní zásobě) “Je to vratké. Zkus nožkou, klouže to. Kýve se to. Jsi vysoko. Jsi na kraji. Drž se pevně. Líbí se ti to? Bojíš se? Soustřeď se na své dělo. Cítíš nožičky? Věříš si?”
• Nově je pro mě výzva, jak se čtyřleťák pouští vysoko do korun stromů. Kdykoli na mě volá “Mami, hele!”, plísním ho, ať se nesoustředí na mě a vnímá své ruce a nohy. Nechci, aby se pouštěl vysoko proto, že chce mou pozornost nebo ocenění. Chci, ať to dělá pro svůj pocit a ať nejde výš, než na co se cítí. Proto často odcházím, obracím se a nechávám ho s jeho odhadem.
• Na případné pády reaguju s klidem, ukazuju jim (i svým příkladem), že pády k učení patří. Doporučuju vrátit se k jednomu z mých předešlých článků o pozitivním přístupu k chybě. Jak jsem zmiňovala výše, po pádu rozebíráme, proč se stal. Mám i zkušenost, že se dítko rychleji uklidní. Navrhuju taky rovnou, aby to zkusilo znovu, aby rovnou překonalo strach a nepříjemno. Později, když už je nepříjemná vzpomínka zafixovaná, to jde hůře. 

Tyto postupy jednoznačně nejsou pro všechny maminky a pro všechny děti. Je to něco co sedí naší rodině, není to ideál, za kterým byste měli jít. Hledejte to své, v čem se vy i děti budete cítit pohodlně a pokud jste to už našli, napište mi o tom!