Mentor v rodičovství a vztazích
Svázaností emocí a řeči jsme se už trochu zabývali minule, možná jste si z toho odnesli, že s dětmi můžeme začít pojmenováváním emocí. Nejen jejich, pro ně, ale i těch našich – pro sebe i pro ně. Postupně, jak budeme děti světem emocí provázet, se nejspíše i my naučíme vyjadřovat se jinak, než jsme zvyklí, nebo než jsme sami byli vedeni. A právě o vyjadřování dnes bude řeč.
Pokračovat ve čtení „Podpora emoční inteligence u dětí 2. – jak mluvíme a jak cítíme“
Miminkovské rozhovory. Nemyslím ty maminkovské o zoubcích a prdíkách. Miminkovské. Kolik mouder jsou schopní ti skřítci předat jen pohledem a žvatláním!
Baví mě představa, že maminčin hlas – většinou při komunikaci s miminky přirozeně vyšší a pomalejší – aktivuje u miminka skrze bloudivý nerv v mozku parasympatický systém, který nás háže do klidu. Kdyby to bylo tlačítko, bylo by na něm napsané vypnout stres. Miminka tohle ještě neumí. Děláme to za ně my mámy nebo další blízcí lidé. Miminko se uklidní naším tělem a speciálně právě naším hlasem, protože zaposlouchání se tento systém zvenku aktivuje nejsnadněji. A právě to „zvenku“ zatím znamená především mámu, proto je důležité nenechat miminka vyplakávat ve víře, že se uklidní samo. Neuklidní, nemá na to zatím mechanismy, zatím k tomu potřebuje tělo maminky – náruč či kojení.
Starašímu synovi je 3,5 roku a já se někdy pořádně tetelím, když slýchám: