Dva bráchové: testosteron mladšího ještě není na špici, ale staršího pomalu dohání. Starší je velmi jemný, v životě nikoho nebouchnul (jen jednou se jal k mému absolutnímu šoku bránit své odrážedlo a žduchnul přitom svou milovanou kamarádku). Mladší se toho oproti tomu nebojí.
Kolem roku a čtvrt mladšího si spolu konečně začali užívat více opravdové srandy. Jenže ani jeden z nich není dost zralý na to, aby spolehlivě odhadl, co sranda je a co už ne. A tuto (zatím) chybějící dovednost vnímám jako příčinu spousty mrzení mezi sourozenci. A tak se jí snažíme prozatím kompenzovat tím, že kluci si dají vzájemně slovně o svých hranicích vědět. Musím říct, že mě nemálo fascinuje, jak funkční to je.
Různé intenzity varování
Kdybych to měla sumarizovat, vypozorovala jsem při jejich (i našich) srandičkách aka přátelských rvačkách aka pošťuchování 3 úrovně intenzity, jak jeden druhého varují:
- “Ty jedééén” – proneseno laškovným tónem = hahááá, sranda, klidně mě zlob dál!
- “Nedělej!” – tady záleží na tónu, v začátku laškovný a pak se stupňuje naléhavost = už toho spíše nech, začíná mi to vadit! Ale pořád trochu sranda, tak úplně nevím!
- “Dost!” = vážně přestaň hned teď!
Oba kluci “dost” vnímají jako okamžitou stopku. Když jeden řekne “dost”, druhý přestává. Zní to jako z pohádky? I mi. Tenhle stav trvá měsíce, ale není konečný, vím, že to změní, že budou zkoušet posouvat hranice a prozkoumávat pocit moci nad druhým. Nicméně jsem na ně – ale i na nás – dost pyšná za to, jak intuitivně jsme toto spolu nastavili.
6 kroků k respektování záchranného slůvka
…nebo snad metoda PoPoPoPoZaZa? Asi si ji nebudu nechávat patentovat. Ale vy ji zkusit můžete.
- Pozorování – jednoduše jsme vnímali, ve kterých chvílích a jakým způsobem se jeden nebo druhý snaží aktivitu bráchy zastavit.
- Poslouchání – co je mladší dítě vůbec schopné vyslovit? “Nedělej” je u mladšího v roce a třičtvrtě “dejejej!”, ale je to jasné, protože jsem to někdy staršímu přeložila. “Dost” bylo v úplném začátku “dooo” (tuto slabiku batolata umí vyslovit), brzy “dos” a teď je to jasné “dost”, vše pronášenos všeříkající mimikou, gestikulací a prudkou intonací.
- Posilování empatie – Když se hra začínala vyhrocovat: “Podívej, jak se brácha tváři. Líbí se mu to?” “Slyšíš? Kňourá. Dává ti vědět, že to nechce.”
- Podporování funkčního – všimli jsme si, co zafungovalo a klukum to znova podsunuli. Třeba “Všiml sis, jak brácha přestal, když jsi zakřičel “dost”? To bylo bezva, žes mu dal vědět, když ti to vadilo. A skvělé, že on poslechnul.” nebo “Ano, když brácha volá “dost”, musíš hned přestat.”
- Zakročení – aby se na “dost” mohli začít spoléhat, museli jsme v začátku jejich divočení hlídat a když se ho jeden snažil ukončit a druhý to nerespektoval, museli jsme to udělat okamžitě za ně. Bez velkého vzrušení (neb jak už víte, každá prudká emoční reakce je pro dítě odměnou a tedy pravděpodobným posilněním jeho chování, to v tomto případě nechceme), přátelským tónem: “Brácha volal “dost”, slyšel jsi? Chtěl, abys přestal. Nebylo mu to příjemné. Bolelo ho to.” Tohle je myslím klíčové, bez naší pomoci v začátku by to celé nefungovalo kvůli nezralosti mladšího.
- Zapojení – Využívali jsme přirozené tendence napodobovat a zapojovali se do hry s dětmi tak, jak jsme chtěli, aby potom jednali oni. Volali jsme „Dost!“ nebo jsme naopak zcela vzorně přestali, když zavolali oni „dost“ s tím, že jsme řekli třeba: „Jéj, tys zavolal dost, už tě nemůžu lehtat, to je smůla…“
Fackovat miminko?
U nás k tomu možná patřil ještě jeden zajímavý prvek. Setkala jsem se s ním pod pojmem slap game (fackovaná) v rámci anglického roughhousing, což je pojem popisující přátelské bitky, které jsou u všech savčích mláďat klíčové pro přežití. Je to příprava pro život: trénink boje a zároveň získávání sociálních dovedností. K hlubšímu prostudování doporučuju např. Youtube kanál Evolve Move Play. V žádném případě nenabádám k bití dětí.
Dříve jsem k násilí od nejmenší přistupovala jinak. Když mě miminko či batole bilo, kousalo, škrábalo, brala jsem to jako něco, co si potřebuje zkusit, ale také jako něco, co nehodlám tolerovat. Po mnohých neúspěšných taktikách jsem nejčastěji volila odchod od něj s klidným: “Nemůžu dovolit, abys mi ubližoval.”. Pak jsem se ale seznámila s konceptem roughhousingu.
Mladší syn kolem roku a čtvrt obzvlášť rád ubližoval. Starší se vzhledem ke svému temperamentu nebránil vůči násilí, resp. neopětoval ho. Koncept roughhousingu ale říká, že dítě potřebuje mnohokrát moct udeřit, aby se tím naučilo ovládat svou sílu – mírnit ji a směřovat ji. Pokud mu to bude v pravý čas dopřáno, bude umět dobře nakládat se svou agresivitou. Zároveň vždy hra probíhá v bezpečném prostředí a s člověkem, kterému malý saveček důvěřuje. Táta lev. Máma lvice. Táta pavián. Táta. Máma. Prvorozený… Dost mě to zaujalo. Z evolučního hlediska mi to také dávalo smysl. Chvíli jsem o tom přemýšlela – jestli na tom něco může být a jestli je mi to vůbec blízké – a rozhodla se to zkusit.
Když mě batolátko udeřilo, řekla jsem: “Hrajeme fackovanou?” a facku jsem mu zvesela vrátila stejnou, ale úměrnou silou. Zasmál se a praštil mě znovu jinou silou. Vrátila jsem mu to adekvátní silou. Zasmál se a vrátil mi to jemňounce. Smála jsem se taky a praštila ho jemňounce. Smál se a praštil mě z jiného úhlu. Praštila jsem ho také z toho úhlu. Smál se a praštil mě do jiného místa. Praštila jsem ho to téhož místa. Praštil mě vší silou. Taky jsem přidala na síle. Zakňučel, že už trochu bolelo, ale smál se. Evidentně úplně přesně rozuměl tomu, co spolu děláme. Toto vůbec nebylo násilí. Byla to hra, trénink, učení. V láskyplné atmosféře, jakkoli zvráceně to zní.
Abyste to nechápali špatně, rozhodně nejde o metodu oko za oko a zub za zub. Nejde o impulzivní vrácení rány. Vlastně se nejspíš ani neprojeví agresivita jako taková. Jde o to vytvořit hravé prostředí a se souhlasem začít – ohraničit na chvíli tento prostor a vytyčit ho pro nácvik dovednosti kontrolovat svou sílu. Extrémně důležité je proto vracet dítěti plácnutí úměrnou silou. Když jemňuje, zjemňovat, když zesiluje, zesilovat. Dostává tak okamžitou zpětnou vazbu o své síle a právě díky tomu probíhá učení.
Bitky k tomu patří
…a vždycky patřily. Vybavíte si záběry lvíčat? Štěňat a jejich zoubků? I naše děti potřebují zjistit, jak jejich těla fungují a jaký mají vliv na své okolí. My narozdíl od zvířat máme nesrovnatelně lepší možnost naučit se efektivně komunikovat slovem. Takto asi končí většina mých článku, ale ano, připadá mi velmi obohacující dětem dát nástroje, aby si poradily samy. A záchranné slůvko může být jedním z nich.