Jak na strachy… z bubáků

Strašidla a bubáci jsou s některými dětmi celý rok, nicméně na podzim kolem Dušiček a později i s Mikulášem se kolem nich více shlukují. A některé děti, ačkoli o tom nemluví, potřebují naši pomoc se zpracováváním strachu.

Jak se rodí strach a proč ho potřebujeme

Mít strach je normální a zdravé. Strach nás chrání, varuje nás. Je to náš pomocník. Díky němu jsme evolucí prošli jen s pár škobrtnutími. Už dříve jsme se zmiňovali o důležité části mozku – o amygdale, jejímž smyslem je ve zlomku vteřiny, v každý moment bdění, vyhledávat nebezpečí a bleskově o něm informovat další části mozku. Třeba prefrontální kortex, který díky racionalizaci na základě předchozí zkušenosti dokáže „logickými argumenty“ naši reakci ztlumit nebo zarazit. A nebo také podpořit, pokud ji vyhodnotí jako opodstatněnou a tím nás zachránit.

Děti to ale mají těžší

• Jejich prefrontální kortex není ani zdaleka zralý, ten dozrává až po dvacátem roku života.
• Dětem chybí série zkušeností, kterými jsme my dospělí během života prošli. Nemají zažitou sadu argumentů, které by jim vyvrátily jejich strachy.
• Díky bezbřehé fantazii mají navíc problém rozeznat skutečnost od představ, a tak mohou být jejich strachy téměř hmatatelné.
• Kvůli méně rozvinutému slovnímu rejstříku dospělým také nedokážou jasně říct, z čeho jejich strach pramení, což vede k další frustraci z nepochopení.

To ale nic nemění na tom, že pocity strachu zažívají s jasností, jakou známe my. Znají strach od narození: vzdálení se od maminčina těla, hlasité zvuky, chlad, neznámé hlasy a obličeje. Později maminky důvěrně poznají jeden z prvních strachů miminek – odloučení od mámy. Takový strach přechází do úzkosti, které se říká separační. Ale i tento strach děti chrání, ne náhodou přichází v době, kdy se rozpohybují. Slouží tedy k tomu, aby se zaměstnané mamince miminka neztratily z dohledu – to by dříve znamenalo smrt. Po druhém roce přichází strach z živlů: z bouřky, větru, strach ze tmy a ze strašidel. Na to u většiny navazuje strach ze smrtelnosti, ale zároveň silná fascinace smrtí. Jak dlouho dokáže předškolák stát nad mrtvým holubem a pozorovat ho? A jak dlouho je to potom doma téma k hovoru…U školních dětí jsou pak nejčastější strachy sociální: že se jim něco nepovede, zesměšní se, zraní se.

Když je strach příliš intenzivní nebo když je dlouhodobý a plíživý, začne dítě omezovat. Naše role je všimnout si u dítěte projevů strachu a pokusit se mu pomoci je zpracovat, aby ho neomezovaly v budoucím životě.

Strašidla (ne)existují

Batolata nadpřirozené a skutečné odlišit neumí, ani mnozí předškoláci. Dokonce i někteří školáci rádi věří na Ježíška. Strašidla pro děti skutečná zkrátka jsou a možná budou i poté, co si před jejich zraky čert sundá masku. Ve chvíli, kdy mi dítě oznámí, že nějaké strašidlo vidí nebo že někde nějaké bylo, není mou první reakcí tvrdit, že strašidla neexistují. Naopak dítě vyzvu, aby mi strašidlo popsalo, protože já ho nevidím. Dám ale najevo, že mu věřím. Věřím, že ho vidí, protože tomu věří ono samo.

Přesto ale později děti (podle jejich typu) přivádím k myšlence, že strašidla jsou nejspíš vymyšlené, z pohádek a pokud se jim zdá, že nějaké vidí, tak že to jsou jen převlečení lidé.

Proč děti strašíme?

Strašit děti se dá citlivě. Přirozeně se rády bojí, pokud se cítí v bezpečí, může být strach vzrušující. Bohužel ale ke strašení dětí sahají lidé, kteří vůbec nedomýšlejí důsledky: čert v obchoďáku, deváťák na základce…Ideálně v dobrém, v horším případě z pozice moci, protože takto se k nim v dětství dospělí chovali taky. A přežili to! (Jen si teď nemůžou pomoct a mají potřebu takhle „škodit“ dalším). Taková stezka odvahy klidně i školáka vrátí k počůrávání, když dospělý neodhadne míru způsobovaného stresu.

Voláme na pomoc nadpřirozeno

I zdánlivě legrační výhrůžky typu „Že tě dám čertovi…!“ mohou být v uších dětí velmi silné.

Brát si na pomoct nadpřirozené postavy tam, kde nestačí naše autorita, je projevem rodičovské slabosti.

Taková slova nepodpoří důvěru a nesblíží nás s dítětem. Pokud dítě začne jednat tak, jak si přejeme, často je to ze strachu ze strašidla, ne z respektu k nám jako rodičům. Pokud např. jako rodiče dojdeme tak daleko, že dovolíme čertovi, aby dítě vytáhl přes práh bytu, spoutal ho řetězem nebo nacpal do pytle ve snaze „napravit“ jeho chování v budoucnu, ve skutečnosti se stane spíše opak. Vzdalujeme dítě od sebe tím, že ho nepodpoříme ve chvílích potřeby. A ještě si přisadíme nějakou poznámkou!

O kolik by bylo lepší, kdyby se rodič bojovně postavil mezi dítě a čerta a řekl: „Čerte, já ti Honzíka nedám! Někdy zlobí, to je pravda, ale věřím, že to zlepší! Nedovolím ti ho odnést!“ Dítě je díky blízkému vztahu k rodiči mnohem lépe motivováno ke spolupráci.

Je důležité dítě vnímat a rozpoznat v něm signály, kdy se strašení zhouplo a už je to na něj moc. V tu chvíli potřebuje ujistit, že je v bezpečí a všechno je to vymyšlené. A ideálně tu chvíli využít ke zvědomění toho, co mu strach dělá, kde ho cítí nebo i jak vypadá. V bezpečném prostředí se ze strašení dítěte, které dobře znáte, může stát vyžádaná hra se strachem, kterou má dítě vcelku pod kontrolou nebo mu pomůžeme my, když ho strach začne pohlcovat. A tak se může cítit v bezpečí i v přítomnosti strašidel.  

To, co dětem říkáme, není nutně to, co vidí

Pokud dětem strašidelné pohádky vyprávíte nebo čtete, jejich mozek jim přirozenou cestou vytváří představy z něčeho, co už znají. Spojí části známých konceptů do nějakého nového, třeba do ježibaby. Možná to bude babka, která má různě po těle ostny jako ježek. Každopádně tyto představy jsou pro děti relativně bezpečné, protože jsou jejich. To se bohužel nedá říct o strašidelných (nebo ostatně jakýchkoli) pohádkách v televizi. Tehdy je dítě konfrontováno s konkrétní představou, kterou si netvoří samo, je mu podsouvána. Té vůbec nemusí rozumět a může se do strachu velice silně otisknout.

Kolikrát si děti naše slova přeberou úplně jinak a hlava jim promítá i obrazy, o kterých si nejsme vědomi, že jsme jim tam nasadili. Manžel seznámil našeho syna s Polednicí a Klekánicí ve 2,5 letech, aby ho trochu popohnal v přípravě na usínání, které se stávalo nekonečným. U nás to fungovalo, syn to měl velice rád. Asi podobně, jak mi své vzpomínky z dětství líčil manžel: Pocit bezpečí v teplém pelíšku s blízkými poblíž, zatímco Polednice obchází venku, k hodným dětem dovnitř nemůže, ale na zlobivé číhá tam někde. Klekánice totéž. Jednou syn vyhlížel z okna potmě a vzrušeně, s kulatýma očima, volal: „Jé! Tam je Klekánice! … Už vidím její čumáček!“ Nevím jak vaše, ale moje Klekánice čumáček nemá.

Jak dětem pomoci strach zpracovat

Čemu je lepší se vyhnout:

• Nenutit dítě čelit strachu teď a tady. Postavit se strachu vyžaduje čas a pozvolnou práci, spíš než léčbu šokem.
• Nezesměšňovat nevhodným humorem. Děti prožívají strach jako reálnou situaci, i když se nám jeví jako banální nebo jakkoli mimo. Stůjme na jejich straně.
• Nezlehčovat problém jenom proto, že my strach necítíme. Pro dítě je to skutečné a zlehčování může vést ke ztrátě důvěry a ke studu.
• Nevyhýbat se spouštěčům strachu zbytečně nebo přehnaně a neupozorňovat na ně příliš. To v dítěti akorát vytvoří pocit, že strachům není třeba čelit a zároveň, že se bojí oprávněně. Že svět vlastně není bezpečné místo.
• Nesahat po oslovení jako strašpytel, padavka, fňukna. Nálepku totiž dítě přijme za své.
• Nepřenášet na dítě naše vlastní strachy. K tomu je přirozeně nutné je sami u sebe znát.

Nápady pro práci se strachem:

• Určit míru strachu na nějaké škále, ať už ukázáním strachu po kotníky, po břicho, po krk, nad hlavu, nebo rozpažením paží: Jak velký je teď tvůj strach? Dítě pak bude mít možnost sledovat, jak se strach v určitých situacích zmenšuje nebo zvětšuje.
• Zkuste strach zkonkretizovat, přestože dítě přímo neodpoví na „proč“. Příčinu obvykle nezná. Pokud ale říká, že se bojí jít do školky, je dobré zjistit už jen to, jestli ho děsí něco cestou do školky, nebo až ve školce. Paradoxně často rozpovídání pomůže otázka: „Co nejhoršího se ti tam může stát?“
• Namalovat nebo jinak výtvarně ztvárnit strach nebo strašidlo. Až bude hotovo, společně vymyslete, čím obrázek zesměšnit, aby už nebyl tak děsivý. Nalepením klaunského nosu? Namalováním smradlavého hovínka na hlavu? Ukažte dítěti, že si tyto představy může vytvořit ve své hlavě.
• Můžete si vyrobit legrační ustrašené strašidlo, které se celé třese strachy a vymyslet si k němu příhody, třeba jako my:

• Užitečné může být starší dítě vést k tomu, aby si umělo strach zhmotnit (třeba do skřítka, do obra), může si s ním promluvit – proč k němu přišel? A může ho zahalit třeba do zlatavého obláčku, který tvora přebarví nebo mu dodá příjemnější rysy.
• Vymyslete si rituál. Prozraďte dítěti tajné kouzlo. Třeba když 3x postupně tleskne, strašidlo se s každým tlesknutím zmenší, až nakonec zmizí.
• Naučte ho afirmace, např. „Je to jen maska.“, „To zvládnu.“, nebo složitější „Strach mi chce vlastně pomoct.“, které si dítě časem bude umět vyvolat a vytvořit si tak opět pevnější půdu pod nohama.
• Bavte se s dětmi o strachu, i o vašem. Co dělám, když se bojím? Zavřu oči, ztuhnu, zatajím dech, třesu se, skrčím se, bolí mě břicho, bolí mě hlava, nemůžu mluvit…
• Vytvořte „krabičku strachů“ (starostí, obav), do které spolu s dítětem můžete ukládat své strachy, aby nezabíraly místo v hlavě. K obsahu se časem vracejte a zkuste dítě nechat hledat cesty k překonání strachu z jednotlivých situací.
• Dech je neskutečně silný nástroj. Skrze dech zapínáme parasympatický systém, když se nadechujeme, srdce nám bije téměř neznatelně rychleji, než když vydechujeme. V boji proti strachu nám pomůže srdce uklidnit tím, že prodloužíme výdech. Můžeme vydechovat přes brčko nebo našpulené rty. Když dítěti položíme ruku na hrudník, aby vnímalo jeho pohyb, už samotný pohled na ruku a rytmus dechu ho může uklidnit.

V průběhu života strachy přicházejí a odcházejí podle toho, jak k nim přistupujeme. Jestli je přiživujeme, nebo je postupně otupujeme. Je skvělé, pokud dětem dokážeme ukázat, že i my strachy máme, jak s nimi pracujeme a především to, že ač je strach přirozenou součástí života, je na nás samotných, jak se k němu stavíme: necháme se jím pohltit, nebo se ho pokusíme poznat a postupně překonat?