Nebaví mě hrát si – a je to v pořádku

Ráda připravuju montessori aktivity a ještě raději dítě pozoruju, když s nimi pracuje. Přiznávám ale bez mučení: imaginativní hra, „na něco“ nebo s oživlými předměty, mě nijak výrazně nebaví. Tímto článkem bych z vás ráda alespoň částečně sňala pocit viny z toho, že dítěti hru často odmítáte, protože to není nic pro vás. To, že si nechcete hrát na něco přece neznamená, že dítě milujete o něco méně, než maminky, které se ve hře vyžívají. Než jsem si v sobě srovnala, jak to se hrou mám, docela mi to trvalo. Třeba vám pomůže si toto přečíst.

Příležitost přijmout zklamání a odlišnost

„Ty budeš bagr, který je smutný, že má kola a ne pásy a já budu jako rolba s pásama….“, začíná můj téměř 4letý syn. „Promiň, lásko, mě vážně nebaví hrát si pořád, že jsem někdo jiný.“ Po několik dní to zkoušel a dočkával se zhruba stejné odpovědi. Až jednou přišel s řešením: „Ty budeš jako maminka, která…“ Takže můžu hrát sama sebe!

„Nechci si teď hrát. Víš, některé maminky nebaví hrát si s dětmi.“, říkám mu. „A které maminky to baví?“, ptá se. To jsem si naběhla. „Ty bys chtěl, abych byla maminka, kterou to baví a já přitom nejsem, viď?“ Jo, pronáší zklamaně. „Vidíš….každý to máme jinak.“

Děti zažívají frustraci a zklamání. Nejsou to nezdravé pocity. Jsou to prostě pocity. vnímají je jako oprávněné (tedy, vnímaly by, kdyby děti nad oprávněností přemýšlely. Pro ně jsou všechny pocity oprávněné). Vidím jako důležité, že dostanou šanci se s tím popasovat v bezpečném domácím prostředí, namísto toho, abychom je před zklamáním úzkostlivě chránili co nejdéle a oni na něj pak narazili až pak „venku“.

Autenticita jako vzor

Pokud se do hry nutíme a následně nezvládáme být skutečně přítomní a myšlenky se toulají, dítě to cítí. A když nevědomky sáhneme na mobil, abychom mrkli, jestli nemáme nějakou notifikaci, je jim to zcela jasné.

Pokud nemám náladu si hrát, ať je to proto, že mě to nebaví nebo proto, že mám plno jiných starostí, řeknu to narovinu. Na začátku jsem se v tom sama cítila nepříjemně – odmítnou hru s dítětem, neodmítám přímo dítě? To je ale to. Neodmítám dítě a dokazuju mu to mnoha různými způsoby během dne – péčí, povídáním, objetím, legrací…

Pokud do hry půjdu s větší mírou sebezapření, co dítěti říkám? Říkám, že je v pohodě nerespektovat své potřeby a své hranice. Ono časem bude dělat totéž pro ostatní na úkor sebe. Chci to?

Můžu, ale nechci

„Musím teď dovařit, nemůžu si s tebou hrát.“
x
„Chci teď dovařit, nechci si s tebou hrát.“

U které varianty myslíte, že dítě snadněji přijme rodičovo rozhodnutí? U té, kde slyší, že to vychází z něj, ne že mu nějaké vnější okolnosti (např. vaření) brání v činnosti, kterou by jinak chtěl provádět – v hraní. Aha, vaření brání v hraní. Zkusím maminku přesvědčit, ať nevaří. Nenechá vás dítě v klidu dovařit? Odmítá jíst? Třeba jen chce odstranit nutnost vařit, aby zbyla hra.

Důležité je to ale znovu proto, abychom se samy nevymlouvaly na to, co musíme. Život nemusí být plný „musů“ a já osobně dětem nechci ukazovat, co všechno se musí. Já vařit chci a hrát si nechci. Komunikuju to přímo a nedávám dítěti plané naděje nebo otevřená dvířka. Zavřu možnost hraní s maminkou, aby to v sobě mohlo zavřít i ono a přesunout se k samostatné hře.

Jemnější vyjádření, po kterých můžete sáhnout, pokud máte pocit, že nejste vy nebo dítě připraveni na jednoznačné odmítnutí, jsou třeba,:
„Hraj si teď prosím sám, odpoledne uděláme XY.“
„Zkusíš to teď beze mně?“
„To zní přesně jako hra pro tebe! Začneš sám?“

Maminky nejsou na hraní

Toto je mantra, kterou ode mě jednu dobu dítko slyšelo často. „Maminky nejsou na hraní. Maminky vytváří domov, ve kterém se děti cítí milované, přijaté a v bezpečí. Hrát si můžeš s dětmi. Školka je na hraní.“

Zní to celé krutě….ale kdy v historii měly maminky čas na to si s dětmi hrát? Koncept dětství existuje teprve zhruba 400 let, do té doby bylo na děti nahlíženo jako na nedokonalé dospělé. V době, kdy jim bylo zhruba 6 let, začínaly být „použitelné“ pro práci. Hra na místě nebyla. Co roli hrálo, bylo přežití. Pro představu, v roce 2020 umřelo na 1000 dětí 3,41. Před sto lety to bylo 280 dětí z tisíce (zdroj: gapminder). Dříve dítě vychovávala „celá vesnice“, o čemž jsem se víc rozepsala v dřívějším článku. Teprve poslední dvě generace si skutečně mohou udělat prostor pro herní kratochvíle. Jistě, že si děti přejí s námi si hrát. Dovedeme si představit, jaká přání měla děti před sto lety, krátce po první světové? Tento až příliš zevšeobecněný kousek minulosti je pro mě argumentem, proč maminky nejsou dělané primárně na hraní, přestože jsme ve společnosti uvěřili, že i hraní je prací nás maminek.

Jsem rodič, ne animátor

Malé děti nás dnes mají v míře, která dříve nebyla zvykem a řádně z toho těží. Tohoto privilegia bych se nerada vzdávala. Nemusíme vybíhat na pole s novorozencem v šátku, protože sklizeň nepočká. Nevaříme pro regiment pracantů a většinou ani nemusíme přihazovat dříví do kamen a ohřívat teplou vodu. Žijeme v blahobytu, který nám umožňuje věnovat mnohem více pozornosti dětem. A taky to děláme! Někdy s radostí, někdy ne. A děti ji blaženě přijímají. Že jim to svědčí, o tom žádná. Nicméně s jídlem roste chuť a my rodiče si někdy neuvědomujeme, jak děti ve své přirozenosti ukrajují z našich hranic. A pokud do hry vcházíme otrávení, co v tom dítě čte?

Někteří jsme uvěřili, že naší prací je dítě zabavit. To si na sebe ale bereme dost velký úkol. Pokud budeme dítě učit, že zábava se „outsourcuje“, že k nám přichází odněkud z venku – od maminky, z televize či později z alkoholu – proč se potom divíme, že se dítě neumí zabavit samo? Jak má umět najít zábavu uvnitř sebe?

Co s tím? Zařaďmě čas 1:1

Věnovat výhradní čas jeden na jednoho dělá se vztahy divy, i kdyby šlo „pouze“ o 15 minut. Dětem to uteče jako voda a vám, když se do hry ponoříte, jakbysmet. Jaký je smysl každodenní patnáctiminutovky s vaším dítětem?

  • Vynahradíte mu čas, kdy jste hru s ním odmítali. A to ne kvantitou, ale kvalitou, podle hesla: 100% čas, ale ne ve 100 % času.
  • Máte pro něj konkrétní informaci, kdy si s ním budete hrát 1:1, pokud hru dříve odmítáte. Je fér po odmítnutí dát dítěti informaci o tom, kdy si na něj času uděláte: v kolik hodin, až přijde tatínek apod.
  • Dítě vnímá vaši drahocennou pozornost, kterou má čistě pro sebe. Toto hraje obzvláštní roli, má-li sourozence, se kterými se běžně o pozornost dělí.
  • Dítě se na to, že hraní přijde, může spolehnout. Protože si je jisté, že se své chvíle dočká, nemusí o hraní žadonit.

Buďme s nimi skutečně

Skutečně se ponořit do hry má spoustu výhod. Dítě vnímá opravdovost hry, vy vnímáte dítě a čas příjemně běží! Přítomnou hrou se na sebe napojujete. Ne vždy se to ale daří. Když během hry příliš utíkají myšlenky, pomáhá dítěti to říct a společně přejít na jinou hru. Ještě více může pomoci nedívat se pouze na to, co dítě dělá (nesledovat autíčko či panenku), ale sledovat tvář dítěte. Když se zadíváte na dítě do hloubky, na to, jak rozmanité používá výrazy, jak se mu lesknou oči, na jeho očekávání, napětí, nadšení…garantuju vám, že bude čas hry spolu pro oba osvěžující, přínosný a dojde k tomu, kvůli čemu jste s hrou začali – naladíte se na sebe.

Zhmotněme čas

Můžete použít vizuální minutku – kromě klasické digitální či kuchyňské minutky, ve které se orientují spíše starší děti, je svělý je např. budík zn. Yunbaoit nebo na mobilu aplikace Childrens Countdown timer. Dítě tak uvidí, jak se čas krátí a může se připravit na změnu. Samozřejmě jde o typ osobnosti, některé děti to bude naopak stresovat a nepomůže to víc, než zvuk budíku po uplynutí doby. Čas od času můžete dítě nechat rozhodnout, jestli si budete hrát 15 nebo 20 minut. U dětí platí: čím víc autonomie, tím méně frustrace. A nevadí, že se jedná jen o 5 minut.

Přechod mezi hrou a další aktivitou

Krátce před ukončením hry dítě upozorněte, že brzy přejdete na jinou aktivitu. Není vaším úkolem a ani ve vašich silách dítě přesvědčit, že už jste si spolu užili dost hraní a hráli si dost dlouho. V dětském vnímání času by dlouhé hraní znamenalo nekonečné hraní. Ušetřete sílu a případně dítěti splňte jeho touhu v představách: „Ty by sis přál, abychom si nikdy nepřestali hrát, že? Abys mě měl pro sebe navždycky. To by bylo super, že?“ A nechte prostor pro projevy pocitů. Být pochopena je o tolik příjemnější, než byt přesvědčován o tom, že už jsem měla dost něčeho, čeho jsem rozhodně neměla dost!

Pomáhá mi např. „Za 5 minut půjdu vařit. Budeš si tady pak hrát sám nebo se ke mně přidáš?“ Já rozhoduju o tom, kdy hra končí, dítě může rozhodnout, co bude dělat ono poté.

Dr. Markhamová mluví dokonce o řízeném záchvatu. O chvíli po hře, kdy si v podstatě naplánujete prostor pro to, aby se dítě mohlo vyplakat. Zdánlivý důvod je ukončení hry před tím, než by si samo přálo. Skutečných důvodů na pozadí může být velká spousta a s rodičovskou frustrací může pomoct, když jdou tyto nahromaděné dětské pocity ven ve chvíli, kdy jsme na to připraveni, než když nás zaskočí v pro nás nevhodnout chvíli.

Opečujme sourozenecký vztah

Zajistit každému z dětí výhradní čas je sice náročné, ale ve finále vám to ušetří spoustu trablů. Časem budete moct pozorovat zlepšení vztahu nejen mezi vámi a dítětem, ale také mezi dětmi samotnými!

Pokuste se zajistit si hlídání tak, abyste nemuseli odběhnout – ne k telefonu, ne k probouzejícímu se sourozceni. Pokud ze hry neplánovaně utečete před koncem za plačícím dítětem, sourozenec to nevnímá jako výhradní pozornost, spíš jako zradu, což vztahu nepřidá.

Připravme prostředí

Pokud má dítě různé hračky a aktivity k dispozici a může po nich kdykoli sáhnout, zvýší se šance, že to samo od sebe udělá. Může pomoci i cirkulace hraček. Čas od času vzít méně často používané hračky a na pár týdnů je schovat. Jaké nadšení vzbudí, až je znovu objeví!

Zažít nudu? Nevadí!

Věřte nebo ne, děti si kreativitu výborně rozvíjejí pomocí nudy. Samy musí přijít na způsob, jak se zabavit. Jak novými způsoby použít staré hračky. Ani my dospělí dnes nejsme ochotni nudu zažívat, při čekání na zastávce raději sáhneme po mobilu. Schopnost být chvíli sám se sebou se přitom dětem v životě bude ještě hodit! Není reálné očekávat, že budeme mít zábavou vyplněnou každou vteřinu bytí a ani to není zdravé. Když děti seznamujeme s nudou, když si s nimi nehrajeme, děláme jim službu. Tak proč je ohledně tohoto tématu tolik výčitek?

Zbytečný pocit viny

Děti jsou malé jen krátce, rychle rostou, uteče nám to… a stejně nás hraní s nimi nebaví! Pocit viny hlodá. A hlodá pořád? Zkusme si to projít v krátkosti ještě jednou:

Když dítěti odmítnu hru, do které bych nedokázala jít soustředěně, ukazuju mu, že i má pohoda je důležitá a že mám své hranice. Ono si později bude vůči ostatním umět hranice nastavit také. Navíc se skrze nudu seznamuje samo se sebou, podporuje kreativitu skrze hledání nových způsobů trávení času a později nebude mít závislostní tendence z očekávání snadné zábavy. Jsem si vědoma toho, že mu lásku vyznávám mnoha jinými způsoby, než hrou, do které se musím nutit.

Tak to bychom měli. Dává to stále prostor pro výčitky?

Moje dítě za mnou občas přijde a mile říká: „Víš, co bychom mohli dělat? Pokud si na mě najdeš čas, můžeme si hrát. Ale nemusíme, jen jestli chceš.“ Můžu se na to dívat buď s pocitem, že jen špatná máma naučí dítě škemrat o její čas, anebo můžu být pyšná na sebe i na něj, že jsme si zvládli nastavit hranice tak, aby nám v tom bylo oběma příjemně bez výčitek, tlaku a přetvářky. Že zůstávám autentická a jeho vedu k empatii a respektu k druhému. A že „nehraju si tebou“ ani zdaleka neznamená „nemiluji tě“.

Pokud za vámi dítko i po milionté přijde s otázkou, jestli si budete hrát a ve vás to vyvolá akorát další pocity frustrace, nechte je jít. Zkuste se namísto toho zasoustředit na vděčnost: máte zdravé, krásné, malé dítě, které miluje svou maminku a chce si s ní hrát. A možná to ani není o hře samotné. Možná děti jen chtějí ujištění, že jsme tady pro ně. A to jim můžeme dát bez velkého úsilí, zato s velkou láskou, snad kdykoli.

2 odpovědi na “Nebaví mě hrát si – a je to v pořádku”

  1. Dobry den,

    skvely clanek, ktery ve mne vzbudil pocit byt pochopena a nesouzena. Vas zpusob psani je opravdu poutavy, srozumitelny, moc se mi libi:)
    Diky, jiste si tohle neprectu jen jednou.
    L.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *