Osobní elegie na veřejné školství

V úvodu mám potřebu zdůraznit, že ač to tak mimoděk může znít, v žádném případě nehodnotím, nesoudím, jak je kdo dobrý rodič. Ani podle toho, do jaké školy své dítě dává. Věřím, že každý rodič jedná podle svého nejlepšího přesvědčení, ať dělá, co dělá. Věřím, že v danou chvíli dělá pro své děti to nejlepší, co může.

V souvislosti s mateřstvím se objevila věc, kterou dost řeším: Mám odjakživa problém s českým školstvím, od školek po vysoké, a je to pro mě kdovíproč vcelku emotivní téma, a tak hrozí, že tohle bude trochu výlev. Taky mám odjakživa problém se samozvanými autoritami.

Náhoda? Nemyslím si.

Nedávno jsem si uvědomila, že ten problém nemám odjakživa. Mám ho asi od čtyř, pěti let. Vybavila se mi totiž vzpomínka:

Jsem ve školce a paní učitelka se nás dětí postupně ptá, co jsme měli na snídani. Paní učitelka pro mě hodně znamená. Chci dělat věci tak, ať mě má ráda a chválí mě. Odpovídám radostně, že jsem měla papinu. Papinu jsme doma snídali často: rohlík na kostičky rozmočený v kakau. Papina. Paní učitelka ale říká, že žádné takové jídlo není. Není? Jakto? Je! Přece ráno papinu často doma všichni jíme! A taky to paní učitelce říkám. Ta ale znova tvrdí, že takové jídlo prostě není. Nemám si prý vymýšlet. Jenže ono je! Já to vím, ráno jsem ho jedla a to je důkaz! Proč mě paní učitelka chce přesvědčit, že papina není? Proč mě neposlouchá? Proč mi nevěří? Já jí přece věřím…

Možná je extrémní tvrdit, že za moje problémy se školstvím a se autoritama může 3minutový zážitek ze školky vyústěný ve ztrátu důvěry v jednu učitelku. Ale ve chvíli, kdy jsem si tohle vybavila, do sebe něco zapadlo…

Od školky se něco objevovalo na každém stupni… Až do třetí třídy jsem měla „mojí“ paní učitelku, kterou jsem zbožňovala. Potom jsem ale skončila u přeučené ruštinářky před důchodem, s bílofialovými vlasy. Už v těch 9 letech jsem moc dobře věděla, že není dobrá učitelka. Že se třeba angličtinu učí dopředu o jednu lekci před námi dětmi. Že nás má celkově na háku. Zpětně si říkám, jak jsem to mohla v tom věku takhle vyhodnotit? Vyhodnotila jsem to vůbec správně?

Na osmiletém gymnáziu jsem za celou dobu narazila pouze na dva, tři opravdu dobré, inspirující kantory, na které s vděkem vzpomínám. Jedna z nich mě učila jen půl roku, ale změnila mi život. Zjistila, že mám talent na jazyky, který byl do té doby hodně hluboko skrytý. Během půl roku mě vyšvihla o několik latěk výš a ukázala mi určitý směr. Doteď si pamatuju, jak před 14letýma děckama etymologicky rozebírá slovíčko un-con-scio-us. Malý pokus o objektivitu: Pro mě dokonalá učitelka, pro spolužačku šikanátorka, kvůli které se hroutila.

V pubertě jsem na gympl moc nechodila – byla jsem chorobný záškolák. Nebylo to záškoláctví divokých hormonů typu „kašlu na školu“. Nechodila jsem tam, protože jsem neviděla hodnotu. Resp. chodila jsem na hodiny, které mi něco přinášely, ke kantorům, které jsem respektovala. Ze záškoláctví se stala závislost, vymklo se mi to z ruky a zažila jsem si útěk do nemoci. Dostala jsem se z toho jen díky úžasné celoživotní podpoře rodičů. A taky mě nevyhodili ze školy jen díky tomu, že moje záškoláctví mamka kryla. Odmaturovala jsem s vyznamenáním, ale zajímalo to někdy někoho, včetně mě?

Vysoká škola mě zklamala úplně stejně, ne-li více. Slibovala jsem si kapacity, lidi s vášní předávat vědomosti mladým, kteří o to stojí, protože si to sami uváženě zvolili. Místo toho jsem se až na výjimky setkala s velice zkostnatělým systémem, který prolézal i do osobností kantorů. Mé dva obory na Ostravské byly ušité horkou jehlou. Ten rok, co jsem nastupovala, to byla premiéra. Podle mě to ale přístup kantorů neovlivňuje. Naopak když jsem distančně studovala andragogiku a personální řízení na Karlovce, byla jsem unešena respektujícím a partnerským přístupem kantorů. Šlo sice o placené studium pro dospělé, ale věřím, že jejich přístup ke studentům nebyl horší. 

Od doby, co jsem matkou, řeším školství ještě intenzivněji. Že mi nesedlo, neznamená, že mým dětem nesedne také. Jenže jsem přesvědčená, že to není jen o tom, co komu sedne, nebo ne. Najdou se výjimky a vím, že takové zobecňování není fér, ale nemůžu si pomoct: České veřejné školství podle mě zabíjí kreativitu, zabíjí přirozenou zvědavost a radost z učení, znejisťuje, pozvolna deprivuje a rozkládá víru v sebe sama. Frontální výuka, známkování, nezdravá soutěživost, tlak na výkon, zaměření na výsledek. Bojím se, že pojmy jako spolupráce, kritické myšlení, emoční inteligence, informační gramotnost, komunikace – to co dnešní děti skutečně potřebují znát – ty zůstávají leda v nějakém vzletném šuplíkovém dokumentu.

Že je pro mě současné školství problém, jsem pozorovala i na rodině.  Mí bráchové, dvojčata, se narodili předčasně a pracují s určitými handicapy. Chodili do stejné školy jako já. Jenže neměli takové štěstí na milovanou paní učitelku v první třídě. Jejich paní učitelka měla sama syna dyslektika, kterého běžně oslovovala blbečku. Na bráchách si něco hojila, neumím si jinak vysvětlit, že ty snaživé, hodné chlapečky v první třídě (!!!) nechávala po škole. Víte, jak děti dostávají za první pololetí na vysvědčení přes všechny řádky jednu velkou jedničku? Moji bráchové dostali velkou dvojku. Velkou. Dvojku. Přese všechnu jejich snahu jim to na celý život dalo nálepku dvojka. Netřeba podotýkat, že v dalším roce změnili školu a svou milovanou paní učitelku našli. Ale pozdě, že?

V rodině jsem v posledních letech měla možnost zblízka sledovat působení vstupu do školy na dětskou osobnost. Utvrdilo mě to v tom, že své děti do běžné školy nedám, dokud sami nebudou ve věku, aby vyhodnotili, že jim alternativa nevyhovuje a že klasiku zkusit chtějí. Prvňáček se přirozeně do školy těšil. Co se ale stalo, když začal chodit? Z dítěte, které nikdy neplakalo, se stal uzlíček nervů. Svačiny domů nosil nesnědené, protože se o přestávkách chystal na další hodinu a bál se, že když svačinu sní, nestihne se nachystat. Smutno mi bylo třeba když domů přinesl sešit s obrázkem školy, který měl za úkol namalovat. Byl to opravdu hezký, věrný obrázek, s mnoha vyvedenými detaily stavby. Obrázek byl ale škrtnutý červeným perem. „Proč je to tady škrtnuté?“, ptala jsem se. „Mi se to nepovedlo. Paní učitelka říkala, že to mělo být větší. Mám to nakreslit znova.„, říkal ten 6letý klouček provinile a školu nakreslil pod to úplně stejně, asi o desetinu větší, tak jak si to přála paní učitelka. Já jen myslela na to, že jestli se to někomu nepovedlo, byla to právě ona. To dítě nakreslilo, co vidělo – a velice dobře – jenže v měřítku svého světa.

Znovu říkám, že jsem moc vděčná za všechny výjimky! Školství je velice stabilní systém. Má to výhodu – není lehké přijít a zbořit ho. Nevýhoda je, že je velice obtížné ho měnit. Netvrdím, že by neexistovali učitelé, kteří své povolání berou jako poslání. Jsou tady a velký dík za ně a jejich snahu! Jen mají hodně svázané ruce.

Uvědomuju si, že tento příspěvek moc konstruktivní kritiky neobsahuje. Přála bych si postupně systém měnit a vytvářet podmínky pro úplně jiné učení nové, mladinké generace. I proto jsem otevřela Školičku Šídlo, i proto chci vyučovat emoční inteligenci na spřátelené daltonské škole. Protože nechci, aby ty malé, důvěřivé, dokonalé bytosti byly zraňovány uzavřenou myslí učitelů produkovaných zastaralým školským systémem…