Budování houževnatosti skrze neúspěch

Neúspěch a houževnatost… hodně spolu souvisí. Houževnatost totiž na neúspěších staví.

I náš starší syn má občas tendenci něco vzdát po prvním neúspěšném pokusu. Čím je starší, tím víc si toho všímám. Je teď navíc v období, kdy má ve skoro 3,5 letech testosteron vystřelený někam nad mraky a má tím pádem o to větší potřebu dokazovat, že je dost dobrý.

Chci tu zmínit pár postřehů, jak houževnatost skrze pozitivní vztah k chybě podporujeme.

Chyba je totiž startovní čára, tam učení teprve pořádně začíná. Připadá mi, že čím dřív si tohle semínko člověk nasadí do hlavy, tím líp. 

Od malička, když udělalo dítko chybu, jsme se jen (někdy úmyslně teatrálně) podivili, co to? Ale nedávali jsme tomu hodnotu typu: “Jéje, to je blbé!”. Sám to věděl, že to není kýžený stav. Pokud jsme komentovali, spíše ve stylu: “Tak to se nepovedlo, co?”. Samotný údiv nám skvěle fungoval. Ukazuje se, že člověk zkrátka má neodolatelnou potřebu nějak zareagovat…a my jsme se naučili využít údiv namísto hodnocení. 

Do většiny pohádek, které jsem mu vyprávěla, jsem přidávala prvek neúspěchu a opakované snahy vedoucí k úspěchu. Takový princ, co cestou zakopne a spadne na zadek, je docela ze života. Vstane a jde dál. Bagr, co odklízí kameny a občas mu nějaký z lopaty vypadne, nebo se mu nedaří je pořádně nabrat…Syna zrovna ty části, kde se někomu nedařilo, obzvláště vtáhly.

Sám zcela věcně a bez emocí říká: “Někdy se mi něco povede, někdy ne. To nevadí.” “Tak to musím zkoušet, zkoušet, zkoušet, a pak budu umět!”

Když dělám chyby já, upozorňuju na ně se stejnou věcností. Kolikrát viděl, že se mi chleba nepovedl nejlíp… Nedávno jsme si to shrnuli jeho řečí. Říkala jsem: “Pamatuješ, jak jsem začínala péct chleba? Uměla jsem to? Ne e. Placka to byla. Taková! A někdy byl tvrdý. Že mě zuby bolely! A tys ho ani neukousnul. Ale nevzdala jsem to a zkoušela to znova. A znova. A teď už je měkkounký. Naučila jsem se to postupně, ne hned.”

S tím souvisí umět chybu přiznat a v tom jako rodič jednoznačně musím být vzorem. 

Pokud má člověk strach z chyb, roste jen omezeně. Neinovuje a nezkouší, aby se chybě vyhnul. 

(To je i jeden z důvodu, proč naše děti nesvěříme klasickému školství, ale o tom jindy.) Nám dává smysl dětem vytvořit prostředí, kde je chyba nejen tolerována, ale i vítaná.

V improvizaci – zvláště pokud jde třeba o improvizaci v angličtině – se využívá jedna technika na odbourání ostychu. Spočívá v tom, že kdykoli člověk udělá chybu, okatě zajásá, třeba i povyskočí a ostatní se přidají. Je to uvolňující a nabíjející zároveň. Pokud je člověk ve stresu, mozek učení zkrátka neumožní. Tak si jen říkám, jak krásné by bylo školní prostředí, kdyby nepřevládalo hodnocení, kdy je chyba jednoznačně považována za něco špatného…