Vejce nebo slepice?
Člověk je bio-psycho-sociální bytost, žádná z jeho složek nejde oddělit. Levné klišé. Ale co je důležité: Emoce se někde v těle projevují; vlastně každou vteřinu našeho bytí. Tělo si zachovává stabilní vnitřní prostředí. Když ho aktivizujeme například během, vnitřní prostředí se začne měnit. Stejně tak, když tělo necháme relaxovat. Každá z emocí vyplavuje jinou směs molekul, které v těle pracují: něco aktivují a něco potlačují, ať už účelně, nebo spíše mimoděk. Naše tělo je tedy každou vteřinu života trochu jiné, než tu předešlou.
Je tedy jasné, že emoce způsobuje tělesnou reakci. Abych vyzdvihla neskutečnou provázanost prožitků a těla, musím zmínit, že to funguje i naopak! Jeden z nečekaných způsobu vzniku emocí je „nasazování“ určitého výrazu – krátce na to se začne adekvátní pocit ozývat. Některé emoce naopak téměř nelze cítit v pro ně nepatřičných polohách těla. Znamená to, že tělesný projev také emoci umí časově předcházet. (Abych byla přesná, řeč je pouze o sedmi na kultuře nezávislých, univerzálních emocích jako jsou radost, strach, znechucení. Takové, které na tváři druhého rozeznáme napříč kulturami a etniky, nehledě na výchovu.)
Když tělo mluví
Řeč těla neklame, i když slova mohou. Klišé č. 2, že? Výraz umíme zastřít, ale hlas nás většinou prozradí. Při vzteku se začneme více potit, zrychlí se nám tep, prokrví se nám ruce, abychom byli lépe připraveni je použít a při tom máme tendenci se přiblížit k předmětu, který vztek vyvolal. Při smutku ztrácíme svalové napětí, doslova se do sebe schoulíme. Při strachu se potíme, znehybníme, odkrví se nám ruce, zato se nám prokrví nohy v přípravě na útěk. Takto jsme biologicky dělaní. Naše děti nejinak!
Zajímavá četba na toto téma je kniha Paula Ekmana Odhalené emoce.
Napojení na tělo
Je to velká škoda, jak my dospělí musíme k tělu hledat cestu zpátky. Děti mají úžasné spojení se svým tělem a mě to vede k zamyšlení, kde v průběhu času se to spojení přerušilo a jak jeho zachování u dětí podpořit. Dříve jsem psala, jak může pomoct zosobňování emocí. Další z cest je napojení se na tělo.
Mé tělo…
Starší syn přišel s úžasnou větou: „Moje tělo mi říká,…“ a doplňoval, co cítil. Že je unavené, že už nechce jíst, že už je odpočaté, že se bojí. Někdy řekl, že mu tělo říká, že chce skákat a bylo zjevné, že je to popis radosti. Připadá mi krásné v dětech toto podporovat, ačkoli to vypadá, že to snadno začnou zneužívat hláškami typu: „Moje tělo mi říká, že chce čokoládu.“. Pořád je to pravdivá věta. Můžeme je učit ještě rozlišovat, co je tělo a co je mozek (myšlení). Děti dokonce potom umí vést takovéto monology: „Moje tělo mi říká, že mu mám dát čokoládu, ale můj mozek mu to zakáže!“.
Vybarvování
Dětské myšlení je živější, barvitější, plné představ. Pokud se jim pocity těžko dávají do slov, možná to mnohem lépe zvládnou pomocí barev. Různé techniky najdete v arteterapii. Se staršími můžete využít jednoduché pracovní listy z knihy Vím, jak se cítíš a s dítětem vybarvovat pocit podle situace, ve které se postava nachází. Úplně ale postačí, když načrtnete jednoduchý obrys postavy a řeknete: „Namaluj, kde k tomu panáčkovi přišla radost a kam si mu sedla/kde se zabydlela/kde ho objala/kde ji teď cítí. Jakou bude mít barvu?“ a může následovat dialog ve stylu: „Jak se panáček cítí? Co se mu asi stalo? Co by mu pomohlo?“
Zajímavé je, jak jsou děti schopné pocitům přiřadit barvu snadněji, než název. Pokud s nimi budete emoce takto „přebarvovat“, může se vám stát, že vám řeknou, že je ta holčička celá zelená (raduje se) nebo že má v břichu červeno (má strach). Zkusme jim netlačit naše představy o odpovídající barvě, např. pozitivní žlutá by podle nás měla být radost a strach by měl být např. šedý…
Loutka
V terapiích se běžně používají panenky, protože se dítě přirozeně do panenky vžije a nezabývá se tím, že mluví o sobě. Výhodou také je, že mladší děti mohou ukazovat, dokud se ještě neumí nebo se stydí vyjádřit. Ke hře můžete zvolit panenku, plyšáka, superhrdinu, vojáka. Cokoli, co stavbou těla můžete přirovnat k člověku.
Kde ho máš a co ti dělá?
I batolatům a předškolákům můžeme dál jejich pocity zkusit pojmenovávat a ptát se jich: Kde v těle se nachází, jaký má tvar a co dělá. Brní? Zahřívá? Chladí? Štípe? Lechtá? Žádná odpověď není špatně. Můžeme zkusit pocit zpřesnit nějakou vlastností: Je ten pocit tvrdý? Měkký? Ostrý?
Příjemný pocit můžete s dítkem postupně poslat do dalších částí těla, až ho celé zaplní a pořádně se v něm vykoupe. Nepříjemný pocit spolu můžete zhmotnit mimo tělo, dát si ho na dlaň a odfouknout ho pryč jako peříčko, třikrát pomalu zatleskat, což pokaždé pocit o kousek zmenší až na úplně mrňavý, nebo ho rozdupete na zemi. Na svou metodu zříkání se pocitu si spolu určitě přijdete.
Uvolnění…
Už od miminka se můžeme snažit poukazovat na fyzické prožitky dítěte. Můžeme s ním divočit, smát se a potom ho pohladit, uklidnit své reakce a počkat, až se malinko uklidní i ono a okomentovat potom třeba „Podívej, jak ses teď uklidnil. Jsi klidný. Uvolněný.“, zase rozdivočit (okomentovat třeba „jééé, teď teda divočíš“) a zkusit zopakovat. Toto cvičení vede k tomu, aby se časem umělo „na povel“ uvolnit.
Batolatům už můžeme jasně předvést na našich svalech, co znamená zaťatý a co uvolněný. Můžou to opakovat – osahat si svaly na břiše, jak se zatínají, když se blíží lechtání, nebo na stehnech při dřepu. Může nám to později pomoct dítě z napětí či vzteku skrze tělo převést do větší pohody.
Mám špatně v …
Nejen při nemoci, ale i únavě a stresu může dítě pocit pojmenovat tím, že řekne, kde cítí „špatno“. Ani to nemusí být pocit, pro který skutečně máme jméno. Může zhmotnit nemoc, kterou potom snadněji představou poléčí. Kdykoli vidíme, že se dítě necítí nejlíp, zeptejme se ho, kde v těle se ten špatný pocit nachází.
Se starším synem jsme si při jeho první nemoci v čerstvých dvou letech večer povídali:
„Ukážeš mi, kde máš teď špatno?“, on ukázal na hlavu.
Pro kontrolu jsem se zeptala na pár dalších částí těla: „A v bříšku máš špatno?“, na vše řekl, že ne.
Další den jsem se ptala: „Máš ještě někde špatno?“ „Ne-e.“ „V bříšku máš dobře?“ „Jo.“ „V hlavě máš dobře?“ „Jo.“ Nemáš tam špatně?“. „Ne e“. „To špatno z hlavy už odešlo?“ „Jo.“.
Dokud nemluvil a neměla jsem velkou jistotu porozumění, často jsem si podobnými zdvojenými dotazy ověřovala, jestli rozuměl.
Máš sílu?
Když jsem viděla, že je dítě přetažené a pouští se do aktivit, u kterých hrozí pád z únavy, ptávala jsem se: „Máš na to ještě sílu?“ Ne proto, abych zpochybnila, že to zvládne bez újmy. Naopak, proto, aby se na chvíli zastavilo, napojilo na tělo a po vyhodnocení pokračovalo, nebo taky ne.
Aby jako maličké chápalo, co znamená mít sílu, můžeme mu někdy krátce po probuzení, kdy se tělo teprve ze spánku vzpamatovává, popsat, že jeho tělo teď nemá sílu a po probuzení ji sbírá. Tak má dítě srovnání těchto dvou stavů (mám sílu/nemám sílu) v relativně krátkém časovém úseku. Jindy, když je plné života, můžeme říct: „Teda, ty máš ale plno síly!“. Díky podobnému napojení na tělo mi byl 2,5letý syn schopný říct, že je nemocný („nemám sílu“) dřív, než jsem to poznala.
Na vztek přes tělo
I nám dospělým v záplavě emocí pomůže napojit se na tělo, dýchat a čekat, až intenzita emoce klesne nebo ji racionálně snížit. Pro děti je to zatím vinou nezralosti mozku naprostý oříšek, ale cesta k tomu může vést přes vnímání těla. Kolikrát mi pomohlo dítě provést záchvatem poukázáním na fyzický prožitek:
Ty se teď celý třeseš, viď?
Hoří ti hlava, máš pocit, že v ní máš oheň?
Buší ti v ní teď sbíječka? (Něco hlasitého, co dítě zná: kladiva, bagry, zvony)
Ani nemůžeš mluvit, kolik hluku tam slyšíš, co? (Když se dítě cítí zaplavené, představuju si, že zmatek, který zažívá, se podobá hluku).
Zatínáš pěsti, všiml sis? Pomáhá ti to?
Vší silou se propínáš.
Škrábe tě asi v krku z toho všeho křiku…
Cítíš, jak ti ty teplé slzičky stékají po líčkách?
Přes ten plný nos se teď těžko dýchá, že…
Bolí tě nožky, když tak kolem sebe kopeš?
Zaměření na dech při silných emocích
S tímto milým cvičením jsem se setkala v knize Děti a emoce, kdy doporučovali takto dítě vést ke zklidnění, než začne o svých negativních zážitcích vyprávět. Je třeba jej provést společně, v napojení.
Nádech: bříško stoupá,
výdech: bříško klesá.
Nádech: jsem tu s tebou,
výdech: nejsi sám.
Nádech: Jsem u tebe,
výdech: poslouchám tě.
Poděkování tělu
Děti můžeme provést příjemnou kratičkou řízenou meditací, nebo je aktivně zapojit, aby tělu nahlas samy děkovaly. Vyzveme děti, aby se položily a zavřely oči a postupně jim slovně pomáháme uvědomovat si různé části těla: „Můžeš poděkovat svým prstíkům na nohách, že se umí krásně roztáhnout a pomáhají ti držet rovnováhu. Můžeš poděkovat šlapkám, že nesou celou tvou váhu a že umí zadupat i vesele si poskočit. …. Můžeš poděkovat krku, že dovede krásně otáčet hlavou na všechny strany…Můžeš poděkovat očím, že díky nim vidíš svítit sluníčko…“ atd. délku uzpůsobíme momentálnímu soustředění dítěte.
Bdělá pozornost
Hledání emocí v těle je hra. Vaše společná. Má ale mnohem hlubší dopad. Dítěti tak totiž dáváme do ruky velmi silný nástroj, pomocí kterého bude schopné najít uvolnění. Každá negativní emoce se instinktivně projevuje jako jakési obranné stažení se – na úrovni mysli i těla. Toto stažení ale brání tomu, aby mohla emoce posloužit a odejít. Tak trochu jako kontrakce při porodu. Pokud je přijmeme v uvolnění, miminko postoupí, pokud se budeme zatínat proti nepříjemnému, miminku cestu ven znesnadňujeme. Když si uvědomíme, kde v těle ke stažení či bloku z emoce dochází, budeme mít možnost tělu pomoci vrátit se do klidu. Bdělá pozornost znamená umění přivést naši mysl k tomu, co se děje právě teď: v naší hlavě i v našem těle. Skrze tuto pozornost dětem pomůžeme uvědomit si mechanismy vzniku emocí a ukážeme jim způsoby, jak s nimi zacházet bez vytváření bloků. Platí, že nikdy není pozdě začít nebo začít znovu, pokud se nedaří.