Podpora emoční inteligence u dětí 3. – pojmenování a zosobňování emocí

I když se tak ne vždy vyjadřuji, věřím, že spíš, než že bychom vychovávali děti, vychováváme sebe a ony jsou u toho přítomné. Proto byly první články o nás. Tento článek bude z prvních, kdy pozornost trochu více zaměříme na děti, a to už na ty maličké, které teprve začínají mluvit.

Konkrétní jména – jasná představa

Děti ještě nedokážou uvažovat nad abstraktními pojmy jako jsou smutek, vztek. Aby se tento prožitek v jejich hlavičkách mohl zhmotnit, můžeme jim nabídnout konkrétní představu. Něco, co už znají. Výborně fungují zvířátka, kterým připisujeme prožívanou emoci.

Nám nejlépe fungoval zajíček, který za námi chodil a reprezentoval rozličné pocity. Nejčastěji byl naštvaný, tak ostatně vznikl. Starší syn před propadnutím záchvatu zoufalosti začal roztomile poskakovat – jako zajíček. Někdy byl ale zajíček i klidný, smutný nebo radostný. Některé děti preferují, když je každá emoce zosobněna jiným zvířetem dle vaší fantazie nebo podle toho, co dětem čtete, k jakým zvířatům mají vztah a jak je znáte, např.:

• Vřískající pavián
• Mazlivá kočička
• Smutný pejsek
• Přátelské morče
• Veselé kůzle
• Klidný slon
• Unavený šnek
• Mrzutý medvěd

Odosobnění usnadňuje učení

Odosobnění emocí mimo tělo dítěte vede k několika pozitivním věcem:

• Dítě si je schopno spojit v hlavě představu konkrétní věci s prožitkem.
• Dochází k pojmenování emoce, což časem pomůže s abstrakcí a dítě lépe pochopí, co je samotný smutek, radost apod.
• Soustředění dítěte na vyvolaný obraz může ho vyvést ze záchvatu.
• I nám ostatně může pomoct představa, že za emoci dítěte může dané zvíře a nemusíme vůči dítěti pociťovat tak silný vztek – můžeme svůj vztek namířit na zvíře. 
• Dítěti to pomůže se sebepřijetím. Nebude mít pocit viny za své emoce, které nemá pod kontrolou. Pocit, že za ně může přítomnost nějakého zvířete, mu uleví.
• Dítě se bude cítit přijato, protože zažije vaši podporu v náročné situaci.

---

Naštvaný zajíček v akci

Zaznamenala jsem si některé situace, ve kterých nám typicky zajíček pomáhal.

Nejčastěji k nám chodil naštvaný zajíček. Když jsme si ho všimli včas, velmi často se povedlo vyhnout se záchvatu zoufalosti. Možná jste postřehli, nerada mluvím o záchvatu vzteku, protože mi nakonec zoufalost připadá výstižnější. Vztek je navíc vnímán negativně, zatímco zoufalost v člověku vyvolává nutkání spíše pomoct, než lísknout. Toto malé přerámování situace u rodiče může změnit průběh situace k lepšímu. Dítě je zoufalé a potřebuje mě.

Při prvních projevech frustrace (u nás to bylo propínání kolen nebo poskakování) jsem poukázala na přítomnost zajíčka: „A hele, myslím, že jsem zahlídla naštvaného zajíčka! Co myslíš, přišel za námi? Je tady? Kde je?“

Jedna z mých sledujících na IG krásně popsala, jak se jim daří předejít záchvatu díky tomu, že si s dítětem vytvořili společný signál, který rodič snadno rozpozná a přispěchá s obejmutím a pomazlením. „Synovi říkáme koťátko v tu chvíli, kdy je bezmocný a vidíme, že potřebuje jen pochopení, přijetí… Naučil se, že když je ouvej, řekne „mňau“. Jakkoliv to zní ujetě, je to náš společný signál, stop – mám dost, sám to nezvládnu, prosím pomozte mi. Navíc na to mňouknutí ho nelze odmítnout. Za 14 dní mu budou 2 roky.“

Jindy staršímu synovi ještě nebyly dva roky a moc nemluvil. Plakal, protože něco nebylo na svém místě. Zeptala jsem se tedy: „Za námi přišel smutný zajíček?“
Poplakával dál, ale zasoustředil se a řekl: „Jo.“
Měla jsem jeho pozornost, a tak jsem se ptala dál, „A tobě se líbí, když je tady s námi?“
„Ne-e.“, odvětil po chvíli.
„A chtěl bys tady mít raději radostného zajíčka?“
„Jooo“, slyšela jsem pookřátí v hlase.
„Tak tomu smutnému zajíčkovi řekneme, že děkujeme za návštěvu a pošleme ho pryč. Pozveme tady teď radostného zajíčka.“
Syn rychle nosíkem zafuněl jako zajíc.
„Už je tady radostný zajíček?“
Syn s uplakanýma očima už o poznání veseleji: „Jooo!“
„Ty se zlatíčko můžeš sám rozhodnout, jestli tady chceš mít smutného nebo radostného zajíčka, víš?“

---

Důležité je dětem dát prostor na odpověď. My dospělí občas nejsme ochotní čekat. Někdy jen nejsme zvyklí. Pomáhá si v duchu otázku úplně stejně zopakovat, klidně i třikrát za sebou. Pak teprve pokračovat v dalším vyzvání.

Sebereflektivní chvilka by měla přijít až po uklidnění. I když děti vypadají, že nevnímají, něco proniká. Věřím ale, že je do hovoru pomocí zvířatek, které přišly na návštěvu, můžeme vtáhnout. Pokud je nějaký zážitek hodně silný, můžeme se o něm bavit vícekrát i několik dní. Ideální ale je, aby první reflexe proběhla ještě ten den. Děti nemají koncept času tak utříděný jako my. Když si s nimi budete zážitek vybavovat až po vícero dnech, mohou si vybavit klidně 14 dní starou, výraznou situaci, která nebude úplně odpovídat. Jenže vám to nebudou schopné sdělit a snaha se mine účinkem.

Jindy měl starší syn období, kdy kňoural. A protože nemám neomezenou trpělivost, lezlo mi to krkem. Vymysleli jsme umrnčeného medvěda. Když syn začal kňourat, nehodnotila jsem to a nedala expresivně najevo, že mě to prudí. Namísto toho jsem se jen podivila a řekla, proč k nám ten ukňouraný, mrzutý, ubručený medvěd asi jenom zase přišel?
Syn se zamyslel a začal na oko kňourat ještě víc, aby potvrdil, že tam byl medvěd s námi. U toho dělal brum, brum nebo chodil jako medvěd. Mrzkost odložil, protože ve dvou letech rozuměl tomu, že si může vybrat, co chce prožívat. Není mistr zenu, jen jsme mu s mužem dali nástroje na to, aby se v tom, co prožívá, dokázal trochu vyznat, ačkoli o tom ještě nedokázal mluvit.

Malí páni svých pocitů

Kromě zvířat nám k tomu nejvíce pomohlo uvědomění toho, jestli je mu pocit libý, nebo nelibý, příjemný, či nepříjemný, potřebný, či nepotřebný.

Časem, zhruba ve 2,5 letech, jsme žádná zvířátka nepotřebovali. Při zdánlivě zbytečné scéně, kdy syn ze vzteku/bezmoci příšerně křičel: „Tobě je příjemné, když tak řveš? Mně totiž ne. Mě z toho bolí uši.“
On: „Ne-e.“
Já: „Ty ses na mě naštval? Že jsem ti nedovolila XY?“
On dotčeně: „Jo!“
Já: „Aha. A řvaní ti pomáhalo, když jsi byl naštvaný?“
On po dlouhé pauze: „Ne-e.“
Já: „A chce se ti ještě řvát?“
On: „Asi ne.“
Já: „A chceš mít ještě vztek?“
On: „Eše jo.“
Já: „Tak dobře. Můžeš se vztekat a až se budeš chtít zase radovat, tak mi můžeš říct. Budu tady.“

Nedávno, ve 3,5 letech asi po roce bez nezvladatelných záchvatů, kdy nezabírá vůbec nic, se takový záchvat ukázal. Na naštvaného zajíčka jsem si tou dobou nevzpomněla ani já. Syn skoro nekomunikoval, jen v jednu chvíli jsem se opět ptala, jestli potřebuje takhle brečet? Zavyl, že ne. Zeptala jsem se, co by mu pomohlo přestat? Spustila jsem tím novou vlnu pláče. „Ty chceš přestat, ale nedaří se ti to?“ „Nedažííí.“, plakal dál znovu s větší vervou. Tušila jsem, že pláč souvisí s nedostatkem spánku a stresem z půlnoční návštěvy pohotovosti po pádu na hlavu. Po záchvatu jsme se jako obvykle bavili, co to bylo, co se dělo. Nebyl schopný říct, jen „že to byl zmatek“. To mi vcelku stačilo. Někdy je pláč a řev zkrátka potřebný ventil.

Ale co když…

Setkala jsem se s názorem, že takový přístup může vést ke schizofrenii. Opravdu se nemusíte bát, schizofrenie nevzniká odosobňováním. To bychom na to po hře s „oživlými“ plyšáky doplatili komplet všichni.

Jiní mají obavy, že dítě za své emoce nepřevezme odpovědnost a bude se vymlouvat na zvířátka. Můžu vás ujistit, že výmluvami vaše dítě projde tak jak tak, potřebuje si to ozkoušet. Spícího sourozence třeba neprobudí nadšeným řevem ono, ale popeláři, kteří jeho autíčkem moc rachotí. To, že začnete emoce odosobňovat mu pomůže se v nich vyznat dříve. Časem žádná zvířátka potřebovat nebudete a možná si na ně dítě – tak jako můj 3,5letý syn – ani nebude pamatovat. Nyní už některé základní pocity pojmenovává názvy, které používají dospělí. Jsou to brzké začátky abstraktního myšlení, ke kterému došel díky počátečním zkušenostem s konkrétními zvířátky a nyní už je umí v určité míře, ale ještě ne spolehlivě, abstrahovat do dospěláckých pojmů.

Možná se vám bude zdát, že zvláště u předcházení záchvatů jde o potlačování emocí, ale věřte, že dítě si prožije to, co si potřebuje prožít. My dospělí jsme kolikrát profesionální potlačovači! Děti ještě ne. Předejitím záchvatu ty nejsilnější emoce nevzniknou, a tak není co potlačovat. S emocí nižší intenzity můžeme pracovat za pomocí zvířátka, pojmenování a uznání pocitu.

Kdyby si dítě mohlo (umělo) vybrat, volilo by cestu tím příjemnějším. Často k tomu ale ještě nemá nástroje a nezbude mu, než do záchvatu zoufalosti sklouznout. My mu jednoduché nástroje do rukou dát můžeme. Třeba takové zafunění nosíkem nebo zamňoukání.