“Jak se díváš na to, když někdo cizí vychovává tvé dítě?” dostala jsem nedávno dobrý dotaz. Od té doby nad tím přemýšlím. Tohle bude mít spousta z vás jinak, přesto – nebo spíše právě proto – tady uložím svůj pohled na věc.
Dřív mi lidé, kteří měli výchovné řeči na staršího syna, tlak zvedali. Nejčastěji to byli senioři. Nestávalo se to často, ale naskakovalo mi takové to: „Starej se o sebe, jo?“
Ale oni nejsou zvyklí starat se jen o sebe. Pravděpodobně vyrostli v době, kdy nukleární rodina, jak ji známe dnes, neexistovala tak běžně. Mají nějaký svět, který si vytvořili a teď nějaké cizí dítě nějakým způsobem narušuje klid toho světa. Mají potřebu udělat něco proto, aby byl zachován. Někdo musí udělat správnou věc! Je třeba napomenout dítě nebo rodiče a ukázat jim, jak správný svět vypadá. Už nedohlídnou tam, že svět máme každý svůj a co oni považují za správné se může vylučovat s tím, co považujeme za správné my.