“Jak se díváš na to, když někdo cizí vychovává tvé dítě?” dostala jsem nedávno dobrý dotaz. Od té doby nad tím přemýšlím. Tohle bude mít spousta z vás jinak, přesto – nebo spíše právě proto – tady uložím svůj pohled na věc.
Dřív mi lidé, kteří měli výchovné řeči na staršího syna, tlak zvedali. Nejčastěji to byli senioři. Nestávalo se to často, ale naskakovalo mi takové to: „Starej se o sebe, jo?“
Ale oni nejsou zvyklí starat se jen o sebe. Pravděpodobně vyrostli v době, kdy nukleární rodina, jak ji známe dnes, neexistovala tak běžně. Mají nějaký svět, který si vytvořili a teď nějaké cizí dítě nějakým způsobem narušuje klid toho světa. Mají potřebu udělat něco proto, aby byl zachován. Někdo musí udělat správnou věc! Je třeba napomenout dítě nebo rodiče a ukázat jim, jak správný svět vypadá. Už nedohlídnou tam, že svět máme každý svůj a co oni považují za správné se může vylučovat s tím, co považujeme za správné my.
A s touhle myšlenkou mi už dnes nedělá problém se na člověka jakéhokoli věku napomínajícího mé dítě jen usmát a poděkovat. Ne ironicky. Opravdicky. I když to tak někdy vypadá, nedělají to podle mě proto, aby ublížili. Dělají něco, co je v jejich světě správné.
Pokud by mi v té situaci nepomohla tato představa, může posloužit metoda otevřených dveří. Ta slouží k setřepání kritiky: potvrdit, co druhý říká nehledě na to, co si o tom myslíte. Otevřete dveře, protože do otevřených dveří se druhému moc dobře nebuší. “Ano, je možné, že boso šlápne na střep. Děkuji.” “Ano, máte pravdu, může se nachladit. Děkuji.” “Vidíte? To je pravda. Huláká tady. Děkuji.” Tohle chce trochu tréninku, člověk jde běžně naučeně spíše do obrany. Ale není to třeba, takové potvrzení bere vítr z plachet. A zároveň uvádí svět těch lidí zase do pořádku…