Starašímu synovi je 3,5 roku a já se někdy pořádně tetelím, když slýchám:
Vedení dítěte při nebezpečných aktivitách
“To je nebezpečné, na to nesahej!” A máte v celku jistotu, že jste přitáhli pozornost dítěte. K té věci. K touze ji vyzkoušet. Tohle od nás náš starší mockrát neslyšel.
Když přemýšlím nad důvody, napadá mě:
- Nedává nám smysl dítě neustále okřikovat.
- Pro utváření charakteru dítěte vidíme jako klíčové nechat ho zažívat pocit autonomie a kompetence. Jinými slovy: může+chce = udělá -> skvělý pocit ze sebe samého.
- To, před čím ho varuju, je obvykle můj strach, ne jeho. Nechci na něj přenést své strachy.
- Raději ho co nejdříve naučíme s věcí pracovat, než aby se k ní dostal tajně či bez dozoru a zkoušel to bez nás a bez zkušeností.
Pokračovat ve čtení „Vedení dítěte při nebezpečných aktivitách“
Nevychovávejte mé dítě! …nebo že by?
“Jak se díváš na to, když někdo cizí vychovává tvé dítě?” dostala jsem nedávno dobrý dotaz. Od té doby nad tím přemýšlím. Tohle bude mít spousta z vás jinak, přesto – nebo spíše právě proto – tady uložím svůj pohled na věc.
Dřív mi lidé, kteří měli výchovné řeči na staršího syna, tlak zvedali. Nejčastěji to byli senioři. Nestávalo se to často, ale naskakovalo mi takové to: „Starej se o sebe, jo?“
Ale oni nejsou zvyklí starat se jen o sebe. Pravděpodobně vyrostli v době, kdy nukleární rodina, jak ji známe dnes, neexistovala tak běžně. Mají nějaký svět, který si vytvořili a teď nějaké cizí dítě nějakým způsobem narušuje klid toho světa. Mají potřebu udělat něco proto, aby byl zachován. Někdo musí udělat správnou věc! Je třeba napomenout dítě nebo rodiče a ukázat jim, jak správný svět vypadá. Už nedohlídnou tam, že svět máme každý svůj a co oni považují za správné se může vylučovat s tím, co považujeme za správné my.