Podpora emoční inteligence u dětí 1. – začněme u sebe

Mozek a řeč

Je docela pech, že jedna z hlavních rozhodovacích oblastí mozku – orbitofrontální kortex (OFC), na čele zhruba nad očima – dozrává jako poslední. Až po dvacítce. Přitom by se nám už tak moc hodilo umět se lépe rozhodovat a zvládat své emoce třeba v pubertě! Nebo ještě dřív?Je pochopitelné, že bez zralého mozku trpí batolata i předškoláci silným handicapem při regulaci emocí.

Myšlení a řeč jsou propojeny. Pojmové myšlení se rozvíjí díky řeči, a tak velká změna fungování může nastat, když se dítě naučí kývnout ano a ne. Časem třeba přidá „jo“ a „ne“ a u toho klidně může zůstat tak dlouho, než vznikne silnější potřeba aktivního rozvoje jazyka. Do té doby dítě vše absorbuje do pasivní slovní zásoby a utřiďuje si koncepty, ačkoli je ještě neumí z mozku „zhmotnit“ ústy. Verbalizování pocitů je zkrátka těžký úkol i pro dospělé.

Kývnutí ano/ne najednou pomůže do té doby výrazněji jednosměrnou komunikaci obrátit na dvousměrnou. To umožní od samého začátku pracovat s emoční inteligencí dítka – pomoct mu, aby se vyznalo v tom, co prožívá a umělo to časem uplatnit i ve společnosti. Pomůže využití uzavřených otázek, tedy těch, na které je možné smysluplně odpovědět ano/ne. Časem, blíže k předškolnímu věku, bude dítě schopno odpovídat rozsáhleji i na otevřené otázky.

Emoce ve zkratce

Nám dospělým umožňuje OFC regulovat prožívání. Další část mozku, amygdala, která je zodpovědná za reakci typu útěk/únik/zmrznutí je velmi reaktivní oblastí a je to první místo, kde se výzva k reakci vytvoří. Je to takový plynový pedál – v setině sekundy se nás pokusí uvést v akci a dělá to dobře: umožňuje nám přežít. OFC oproti tomu funguje jako brzdový pedál, dokáže snížit rychlost (intenzitu emoce) nebo zastavit (emoci vyhodnotit jako nevhodnou). Tuto dovednost děti ještě nemají pod kontrolou, protože není OFC zralé.

Na očekávání regulace emocí u batolat i předškoláků je skutečně brzy. Mohou se ale pomalu s naší pomocí seznamovat s pojmenováváním toho, co prožívají. Má to svá úskalí, protože v začátku jsou děti závislé na tom, jak jejich emoci pojmenujeme my a my se můžeme v dané situaci splést. Ale každá snaha dobrá!

Jako rodič to zvládnu

Je těžké zachovat klid, ale stojí to za to. Když chápeme, že děti za své hysteráky skutečně nemohou (a za ně nemůžeme ani my rodiče!), alespoň trochu tlaku se ze situace vytratí. Ne vždy se to podaří, ale má smysl snažit se vyvarovat křiku typu: „Neřvi už! Přestaň tu ječet, nemáš důvod! Uklidni se!“. Křik je totiž zcela kontraproduktivní. Jednak dítěti dáváme za vzor spíše hysterii než klid, jednak v nás necítí podporu, kterou zoufale potřebuje, a jednak je v tom zase mozek!

Když na dítě křičíme, způsobujeme mu ještě větší stres, než už v danou chvíli beztak prožívá. Mozek je zaplaven stresovými hormony, např. kortizolem, který je pro nás sice klíčový při zvládání krátkodobého stresu, ale při tom dlouhodobém je silně destruktivní. Má totiž schopnost bránit tvorbě nervových spojení (tj. učení) a dokonce umí už vzniklá spojení rozvazovat (tj. zapomínání). Působí tak přímo v paměťových centrech jako je hipokampus, takže si dítě z dané situace nemůže odnést ponaučení, protože učení-paměť je v tu chvíli zastavená. Co je ale horší, kortizol má navíc silný vliv právě na zpomalení zrání OFC. Co to všechno znamená? Znamená to, že když ve stresové situaci na dítě křičíme, místo, aby se ze situace poučilo (proto přece křičíme!!), mu ve skutečnosti bráníme se v tu chvíli něco naučit a ještě navíc způsobujeme přímo zapomínání toho, co už umělo. Dá se říct, že ve stresu naše emoční centra zamezují fungování logických center. Křik je kontraproduktivita na třetí!

Vysvětlovat dítěti něco, když je v afektu, právě z těchto důvodů ne vždy funguje. Je proto vhodné se k incidentu vrátit v sebereflektivní chvilce, až se dítě uklidní a je připraveno znovu vnímat.

…s klidem

Je to trochu jako s kyslíkovou maskou v letadle. Nejprve se musíme naučit pomoct sobě, potom dítěti. Tady je třeba začít pozorovat prožitek vlastního vzteku. Vztek je totiž nejčastěji způsoben bezmocí. Když si vybavíme situaci s vřískajícím dítětem a půjdeme do hloubky, zjistíme, že jak ono, tak i my zažíváme bezmoc a teprve bezmoc vede ke vzteku. A bezmoc je pojem, se kterým se najednou pracuje lépe, než se vztekem.

Může nám pomoci si uvědomit, co s námi vztek dělá fyziologicky – co nám dělá s tělem a kde. Vztek obvykle není příjemný nikde v těle. Spíše má tendence projevovat se ztuhnutím, tlakem nebo brněním nějaké oblasti, často v břiše či rukou. Rozhodně nic, co by tělu svědčilo. Není lepší s tělem zacházet laskavě a nepřitěžovat mu vztekem?Soustředění na tělo navíc vede ke vnímání přítomného okamžiku a zklidnění. Může pomoct i promasírování nebo prodýchávání oblasti, ve které se vztek „usazuje“.

V situaci takového zahlcení někomu pomůže fokus na dech a smysly, tzv. uzemnění: Vidím, slyším, cítím, dýchám… Anebo místo dýchaní pomůže obyčejně si pod nosem peprně zanadávat a pak se uvolněnější vrhnout do řešení situace.

Ani u dítěte, ani u nás není cílem emoci potlačit, co je třeba si zažít, je třeba si zažít. Cílem je vést k tomu, že my jsme páni svých prožitků, ne jejich oběti. Vztek, který musí ven, je dobré vyvést zanedlouho třeba sportem, bušením do polštáře, meditací, vizualizačním prožitkem (např. rozbouřené moře, sopka), hrou na muzikoterapeutické nástroje (např. koshi zvonky, tibetská mísa), cvičením jógy…

Je v pořádku s sebou někdy nechat cloumat, na nic z doporučení si ani nevzpomenout a prostě zuřit. Časem se to postupně poddá a „analýza vzteku“ se zautomatizuje. Posloužit může i myšlenka, že je naše dítě právě v situaci, kdy nás potřebuje nejvíc, aby se něco naučilo.

A když ne?

Každý někdy vybouchne. Jenže při neřízeném průchodů emocí je často efekt následující:

• Efekt na dítě: 3 vteřiny ticha z šoku, následně ještě větší řev, strach, stres a nepochopení situace.
• Efekt na rodiče: adrenalin někde u stropu, bolavé hlasivky nebo ruce, stud a výčitky.

Úleva nějak nikde. Jen se vztek přelije do fyzické bolesti a studu. Proto se může vyplatit rozhodnout se změnit ho směrem k pozitivnějšímu prožitku, alespoň pokusem o snížení intenzity, aby bylo možné se pokusit dítě situací provést s klidem.

Pokud už k výbuchu dojde, je fér s dítětem později otevřeně mluvit. Třeba o tom, že chybovat je lidské, vysvětlit, proč se člověk neovládl a jak se při tom cítil, ať se i přes nepříjemnost  obě strany něco naučí.

Běh na dlouhou trať

Nebude to hned, ale to je na tom krásné. Pozorovat, jak vaše dítě roste s vámi. Postupně. Jak mu do hlavy zaséváte semínka porozumění, jak klíčí, když mu pomáháte kultivovat jeho charakter a sociální/emoční inteligenci. Časem vás bude těšit, jaké ovoce sklidíte a ve finále dobrá orientace dítěte v sobě samém usnadní život jemu i vám.