I když je dnes propagována genderově neutrální výchova a třeba u kluků se už nenahlíží na hru s kočárkem a panenkami jako nepatřičnou a holky, které si hrají s autama a zajímají je bagry nejsou nutně divné, rozdíly mezi pohlavími jsou a budou. Je to dáno evolučně, změny způsobené různou hladinou hormonů se v chování dětí projeví odlišně, i kdyby se jednalo o osobnostně – typově – relativně stejné děti.
O oxytocinu jste u mě už slyšeli a uslyšíte ještě hodně, ale ten se váže výrazněji k holčičkám – je hlavním hormonem lásky a důvěry, vyvolává potřebu pečovat o druhé. V dnešním povídání hraje roli spíše testosteron. Mužský hormon, který podněcuje akci a uvádí muže v pohyb, aby něco dokázali, aby dokázali, že na to mají. Chlapečky nejinak.
Miminko chlapeček se vyvíjí pod vlivem testosteronu už v děloze, když se narodí, má ho stejné množství, jako puberťák. V batolecím věku výrazně klesá a v předškolním znovu stoupá. Tehdy je na některých klucích jasně vidět proměna – ať jsou spíše introvertnější či extrovertnější.
Když si dítě buduje sebevědomí, dělá to skrze reakce okolí, které mu schvaluje jeho chování, čímž ho podporuje, nebo neschvaluje, čímž ho může podrývat. Věřím, že úkolem rodiče je vytvořit bezpečné prostředí, ve kterém je dítěti umožněno projevovat svůj temperament a charakter, projevovat i negativní emoce a nechat se jimi provázet, naučit se chování postupně moderovat.
V předškolním věku se chlapečci začnou pořádně rozjíždět. Najednou jsou neustále v pohybu, soutěží, jsou akční a najednou je mnohem více lákají lupiči, padouši, krádeže, zabíjení a zbraně. Často to souvisí s pomalým přesouváním vazby z maminky na tatínka.
Abych odpověděla, dětem střílení nezakazuju proto, že je chci nechat prožít si, že jsou dobří, že padoucha dostanou, že maminku ochrání. Tato potřeba vychází z biologie a dává mi smysl ji spíše respektovat, než potlačovat. Pokud chlapečkovi seberu zbraně, vcelku nic mu nebrání sebrat ze země klacek a rázem mě zastřelit. Když mu seberu klacek, nejspíš pistol vytvaruje ze svých prstů a je na zvážení rodičů, jestli jsou ochotní mu je uřezat. Ne, vážně. To, jak si kluci za hraní se zbraněmi stojí, podle mě dokazuje, jak silná je potřeba si tuto hru prožít. A potlačování nikdy nevede k ničemu dobrému.
Není výjimkou, že zbraně lákají i holčičky. Tam zase vnímám jejich vztahovou potřebu a potřebu být přijata ve skupině. Holčičky při hře na násilí tedy mnohem více napodobují kluky, než naopak. Holčičky se při takové hře také častěji přizpůsobí, právě proto, že více dokáží chodit v sociálních situacích a dělají, co je dobré ve prospěch skupiny – kolikrát tedy klidně hra se zbraní. Z holčiček se ale také snadno stanou generálky a diktátorky, a to hlavně v době, kdy se u nich v předškolním věku výrazněji projevuje vliv progesteronu. To je pro změnu hormon, který nás vede k tomu, mít věci pod kontrolou a ovládat je.
Můžeme nastavit pravidla, jako například, že na lidi se nestřílí, ale dost možná je to pro kluky příliš velké sousto a takové pravidlo nebudou schopni v zápalu hry dodržet. Ono totiž zakázané láká více, sami to víme. A tak se mi zdá smysluplnější dítě do tajů zbraní zasvětit – ideálně tatínkem a prohloubit tak jejich vazbu – než zakazovat a vytvořit tak leda tak prostředí pro hraní se zbraněmi za vašimi zády, tajně.
Jako cestu vidím diskuzi o tom, co zbraně mohou způsobit, povídání o lumpech a zlodějích, o správňácích. A tak skrze hru se zbraněmi dítěti vštípit hodnoty, které žijete, i když ty třeba přirozeně zbraně vylučují. Dítě k tomu časem dojde, za vámi, s vaší podporou.
EDIT 8.3. 2022: V současnosti, kdy děti chtě nechtě o válce slyší, ať už ji vnímají jen skrze naše emoce, útržky rozhovorů nebo přímo zahlídnou videa ve zprávách, byť omylem. Děti napětí velmi dobře vnímají a je pro ně ještě hůře uchopitelné než pro nás dospělé. Hra na válku může být jedním z ventilů. Může to být způsob, jakým mohou napětí uvolňovat. Ačkoli je to pro nás dospělé citlivé téma, doporučuju zkusit si v tu chvíli všímat svých myšlenek a emocí:
- Stydím se? Mám dojem, že by si dítě teď obzvlášť nemělo hrát na válku?
- Bojím se, že z něj bude násilník, když má chuť střílet?
- Bojím se, že z něj nevyroste empatický člověk, když nevnímá, do se děje?
- Štve mě, že nedokáže potlačit své nutkání a dál si hraje své?
- Nesnesu připomínky války a ohrožení ve svém domově?
Všechno tohle je víc o nás než o dětech. Jsou to naše témata, kterým stojí za to věnovat pozornost. Z dětí bych se pokoušela snímat co nejvíce napětí a ne na ně další nakládat tím, že budeme zakazovat aktuálně preferovanou formu hry. Tak jak tak, hra je odjakživa forma učení a učit se na ní můžeme i my.
S dětmi se naopak úměrně k věku můžeme věnovat různým otázkám:
- K čemu myslíš, že zbraň slouží?
- Je zbraň nebezpečná?
- Jak poznáme, že je někdo lump?
- Můžeme doopravdy někoho zastřelit?
- Co se stane potom, když zbraň vystřelí?
- Kdo pomáhá postřelenému?
- Dají se spory řešit i bez zbraní? Jak?
Je to silné téma, vyvolává spoustu emocí. Určitě je lepší „píchat do bolavého“ a s dětmi to probrat s ohledem na to, jak se jich to dotýká. Je pro ně snadnější, když jejich obavy vyslovíme za ně a pomůžeme jim je tak zpracovat. Že se o násilí teď potřebují bavit neznamená, že z nich nevyrostou pacifisté.