Rizika sdílení informací o dětech

Jako nejpyšnější prvorodička jsem miminko samozřejmě bez přemýšlení vystavovala. Po prvním roce také, protože batole na svůj věk umělo super zajímavé věci. Po druhém roce jsem na Instagramu vybudovala malou základnu lidí, sledujících to, co z našeho života uvolňuju a tehdy jsem začala čím dál více vnímat rizika sharentingu. Sharenting je pojem, který definuje přílišné zveřejňování informací, fotek či videí s dětmi bez jejich souhlasu.

Rozhodnutí mi zabralo rok úvah a postupného najíždění na režim většího respektování práv dítěte. Trvalo mi to i proto, že jsem zohledňovala, co skrze děti přináším „svému publiku“ a měla jsem dlouho pocit, že tím, že děti ukazuju, dělám nějaké dobro. Teď se na sdílení dětí ve velkém dívám více jako na něco nenormálního, co se ovšem stalo normou, a tak ve společnosti nepůsobí tak nenormálně. V tomto článku mapuju, co mě přivedlo ke změně.

Odhalila jsem totiž u sebe největšího lobbistu za zveřejňování fotek dětí: Ego.

Jakmile jsem si pojmenovala, že jde z velké části o ego, udělat rozhodnutí neukazovat děti už bylo snadné.

K egu se ještě vrátíme po zastávce u bezpečnosti. V populaci je spolehlivě nejméně 2 % psychopatů. Studie říkají, že průměrně známe 600 lidí, statisticky mezi nimi tedy můžeme znát 12 psychopatů. Moje stories denně vidí zhruba 8000 lidí, to může být 160 psychopatů, moje reelsy vidí i sto tisíc lidí, ke kolika psychopatům se dostanou? Samozřejmě toto není správný model uvažování, ani výpočtu. Nezohledňuje třeba fakt, že predátoři a pedofilové sociální sítě využívají v mnohem větší míře, než běžná populace, což by číslo mohlo značně zvýšit. Jiné parametry výpočet zase sníží. A pořád jsou to jen čísla. Důležité ale je nezapomenout, jakou představu reprezentují. Osobně jsem nastavena na to, od lidí očekávat jen to nejlepší. Ale tato rizika vidím jako příliš vysoká. Možná se vám následující text bude zdát vyhrocený, ale pokud povede k zamyšlení, má smysl.

Predátoři a pedofiloví

Sexuální zneužívání dětí na síti i v reálném životě je stále nedostatečně otevírané téma. V roce 2020 se do kin dostal dokument V síti, který by měl být stále takovou povinnou četbou dnešního rodiče.

Pojďme si nejprve říct, že pedofil není sexuální predátor. Pedofilie je sexuální orientace, ve valné případě to nejsou pedofilové, koho se máte bát. Jsou to právě sexuální predátoři. Ti si děti nevybírají ani tak proto, že by je vzrušovaly, ale protože jsou dostupné. Na tyhle oni mají, protože jsou snadněji zmanipulovatelné a nedokážou se bránit. Jsou prostě dostupnější. 

Na druhou stranu pedofilové si po svých sítích vyměňují fotky nahých nebo polonahých (!) dětí, které si ukládají z našich profilů. V roce 2020 jich jen jeden člověk dal ruskému pedofilnímu serveru k dispozici tisíce. Stáhl je z českých nezamčených profilů a poskytoval k nim i soukromé informace, které pedofily mohly přivést až před práh. Policie řeší kvanta podobných případů.

Nejnebezpečnější je kombinace predátora, který je rovněž dobrým sociálním inženýrem (viz. dále). Má smysl to těmto lidem neulehčovat. Rozhodně nejde jen o fotky, ale i další informace, které jsou o vás a dětech dostupné.

Co nesdílet:

• fotky z vany, fakt ne.
• fotky z přebalování
• nahé dítě s genitáliemi zakrytými jen emotikonem (tzn. uploadujete na platformy čistá data bez zakrytí, nehledě na to, že ani tak to není v pořádku). 
• rozkošné fotky holčiček v plavkových podprsenkách, natož bez nich
• nahé děti ani zezadu

Digitální stopy

Digitální stopy neoddiskutovatelně existují. Sama jsem se o tom přesvědčila. Před 3 lety jsem smazala obsah svého tehdejšího blogu a později, když jsem zjistila, že nemám své zálohy, jsem se i s hostingovou společností marně snažila data obnovit. Pomohl až kamarád ajťák, který 3 roky smazaný obsah z hlubin internetu vylovil. Na jednu stranu jsem byla nadšená, na druhou mě dost vyděsilo to, že získat zpět smazaný obsah nakonec nevyžadovalo ani žádné speciální dovednosti!

Nic, co na internet dáte a poté smažete, není skutečně smazané. Tak přistupuju ke všemu, co sdílím.

Digitální stopy nejsou jen otisky, které zanecháváte o druhých. Jak si můžou puberťáci svými digitálními stopami zničit život ukazuje skvělá interaktivní aplikace. Aplikace je vhodná i pro samostatnou práci starších dětí, ale její přínos se násobí, pokud dítě pracuje s rodičem nebo učitelem.

Sdílením na Facebooku i Instagramu dáváte souhlas k libovolnému použití vašich fotografií majiteli sociálních sítí, např. i za účelem reklamy. Z vašich fotek se tak zkrátka stává majetek někoho jiného, kdo s nimi může volně nakládat. Volné nakládání umožňuje i český zákon při užití pro satiru či karikaturu, takže pokud vaše fotografie někdo použije a dělá si z nich srandu pojatou jako umění, má na to právo. Určit hranici mezi poškozováním zesměšněním a uměním by pak musel soud.

Sharenting

Když byl syn miminko, neuvažovala jsem tak, ale čím byl starší, tím více jsem téma řešila. Nakonec jsem došla k tomu, že nemám právo jeho fotografie zveřejňovat, byť se za nimi může skrývat inspirativní obsah. A ještě ani za několik let nebude schopen vyhodnotit dopady takového sdílení, aby mi mohl dát svůj souhlas.

Touto dobou se z první generace dětí, které jsou oběťmi sharentingu, stávají mladí dospělí a teprve začínáme zjišťovat, jaké to pro ně je: Být synem blogerky nebo pyšného sdílejícího rodiče a najít za sebou kompletní historii veselých příhod. Nejde ani tak o to, kolika málo lidem si myslíte, že fotky ukazujete. Jen pár přátelům na Facebooku? Určitě? Stačí mít veřejný profil nebo mít povoleno, aby fotky viděli přátelé přátel a v tu chvíli ponětí jednoduše mít nemůžete.

Dnes už existují případy, kdy si děti musely soudně vymoct pro rodiče zákaz zveřejňování informací o nich samých. V těchto případech jde většinou o blogerky, pro které je sdílení zároveň obživou. Ono totiž, čím víc toho ze svého života ukážete, tím více to lidi přitahuje. Třeba z Instagramu, Snapchatu nebo TikToku se stává oboustranně návyková reality show.

Sdílení informací o druhých vytváří jejich virtuální personu. Obraz člověka, který může a nemusí být skutečně jejich. Jak mnou vytvořenou personu sebe samého bude jednou moje dítě vnímat? Ztotožní se s ní? Nařkne mě, že je to celé jinak, že jsem ho zneužila?

Jsou případy, kdy sdílející rodiče přinášejí i skrze děti velkou hodnotu a podporují ostatní. Pro některé, třeba (ale nejen) samoživitelky, jsou příjmy z reklamy zásadní. Bohužel to nijak nesnižuje rizika.

V českém kontextu můžeme říct, že v roce 2020 roce 24 % dětí ve věku 11-17 let sharenting zažilo a 12 % dětí rodiče požádalo o odstranění příspěvku. Sharenting tedy není něco, co děti nevnímají.

Sociální inženýrství

Společenské vědy stranou. Sociální inženýrství je způsob manipulace, resp. podvodného jednání díky získaným vědomostem o fungování konkrétních lidí nebo společností, často s cílem získání dalších zneužitelných informací. Jestli si vybavíte obrovský únik erotických fotek celebrit, většinou nešlo o hacking, ale social engineering. Padouši hesla do cloudových účtů tipovali na základě informací získaných ze sociálních sítí nebo z „náhodného“ milého setkání, kdy třeba zjistili jméno psa.

Co všechno o svých dětech pouštíte ven a považujete to za banální, nezneužitelnou věc? V nemocné mysli může být každá věc zneužitelná.

Mě konkrétně děsí představa, že není těžké dohledat, kde žijeme. Natož v kombinaci s tím, že jsem dříve zveřejňovala obličej staršího syna spolu se spoustou informací ohledně jeho výchovy a našich postojů. Člověk tak má docela jasnou představu o tom, čím dítě může zaujmout, získat si jeho důvěru a někam odlákat. Už samotné oslovení jménem prokazatelně důvěru zvyšuje.

Pravděpodobně se to nestane, ale může přijít člověk, který vaše dítě vyzvedne z kroužku s tím, že je strejda, osloví ho, dá najevo, že o něm něco ví (oblíbené zvíře, místo, barva, koníček) a snadno si získá důvěru.

V budoucnu bude problém i kradení bankovní identity. V roce 2024 už to banky řeší, co budou dělat, až dojde k masovému kradení identit, když dítě nabyde zletilosti s rizikem, že ho zadluží scammer.

Problémem je i kopie hlasu, kterou je extrémně snadné vytvořit, sama jsem to zkusila. Takto vám může přijít hlasovka od dítěte, které ovšem není vaše, jen tak zní. Zatím nevím, jakými způsoby bude toto zneužitelné, kromě zjevného vydírání „máme vaše dítě“. 

Zpětně bych nikdy nezveřejnila křestní jména, přesná data narození a ani implicitně to, kde žijeme. Toto jsem bohužel v začátku neměla dost promyšlené. Vy už teď můžete!

Co nesdílet v době AI (inspo také Blani Pilát a komentáři pod příspěvkem):
-fotky výhledu z okna, dneska se zdarma dostanete k appce, která i podle rohu budovy přímo vyhodí souřadnice místa, kde byla fotka pořízena.
– fotky klíčů, už z fotky je možné udělat kopii klíče a ze sítí pak snadno zjistit, kdy kdo kde bývá, aby bylo dítě doma samotné nebo aby bylo možné domov vykrást
– fotky, kdy dítě stojí před školkou či školou, natož info, do které instituce chodí (!!!)
– info o narozeninách
– fotky, na kterých jsou QR kódy třeba pro placení v restauraci nebo načtení menu, dá se snadno dohledat
– kudy dítě chodí do školy, do jakých koníčků chodí kdy 

Ego a dopad na vztahy

Když zmiňuju pyšné rodiče, mám tím na mysli normální lidi, kteří mají přirozenou potřebu se svým dítětem pochlubit – sama mezi ně patřím. Přirozená je důležité slovo. V rámci komunity skutečně máme potřebu svou radost sdílet. Zádrhel je v tom, že když to děláme ve virtuálním světě, tolik potřebný dopamin se nám vyplaví při sbírání lajků a ne při skutečné interakci, kdy navíc dochází k vyplavení oxytocinu, hormonu, který nás podněcuje k péči o druhé. To celé způsobí, že potom nepociťujeme tak silné pnutí vztahovou potřebu naplňovat ve skutečném životě s lidmi okolo, což může vztahy oslabovat. Biologicky žádané uspokojení jsme totiž našli jinde než v opravdových vztazích.

Další nepřímé nebezpečí vnímám v tom, když dítě od miminka vidí rodiče s telefonem v ruce – nejen při samotném focení, ale třeba i později při zveřejňování. Už současní puberťáci berou smartphone jako nepostradatelný orgán, a to na ně jejich rodiče jedním nemířili od kolébky. Jak důležitý bude smartphone v životě dětí, které jsou jím neustále dokumentovány? Kromě toho, že je zde riziko posuzování své hodnoty podle společenské odezvy a vzhledu, se psychologové také obávají, že takové zaměření vede dítě k narcisismu.

V neposlední řadě je zde fakt (a za ten bezpochyby schytám pár kamenů a poznámek, že ze mě mluví závist), že mnohé influencerky jsou obsahově plošší a prezentace dětí jim dává smysl. Platí to i pro pány, jen jde výrazně častěji o ženy. Fotky s dětskou tváří zkrátka přináší větší trakci. Větší pohyb na profilu pak znamená větší zisky z reklamy a/nebo větší slávu, což generuje nové skvělé příležitosti. Nezjistíme pak ale časem, že je cena, kterou ve skutečnosti místo nás platí děti, příliš vysoká?

Co můžeme dělat jinak?

Zatím pořádně cenu sharentingu neznáme. Možná je veškerá panika zbytečná, každopádně je to na každém rodiči. Pro některé možná bude těžké to nebrat osobně. Nepíšu to proto, abych někoho soudila nebo ranila, spíš jako prosté konstatování a zmapování mojí cesty.

Samozřejmě, že je dítě součástí našeho života a nesdílet o něm nic by nebylo autentické. Následující seznam nepředstavuje jednoznačný návod, pouze návrhy, ze kterých je možno si vybírat a v různé míře je kombinovat a snížit tak možný dopad digitálních stop.

• Vytvořte si pravidla pro sdílení, ty mé jsou např:
  1️⃣ Bylo by ok se takto vyjádřit o dospělém nebo takto fotit dospělého člověka?
  2️⃣ Kdyby to mé dospívající dítě četlo, vidělo, nebude se cítit trapně?
  3️⃣ Je to skutečné a nevytržené z kontextu?
  4️⃣ Přinese to někomu něco, nebo to jen má pohladit moje ego?
• Projděte nastavení úrovně soukromí svých účtů a nastavte je jako soukromé. Nejen na Facebooku, ale i v úložištích fotek jako je Rajče.
• Zamkněte stará fotoalba s polonahými miminkovskými fotkami, abyste je viděli jen vy, ideálně je smažte.
• Ohledně sdílení fotek s rodinou: spíše než sdílení přes odkaz, který může někdo omylem přeposlat či zveřejnit, preferujte sdílení přes konkrétní účty, resp. emailové adresy. Pořád ale počítejte s tím, že fotky uniknout mohou. Ve chvíli, kdy někomu z vašich přátel nebo babiček někdo hackne účet (upřímně, která babička má dvoufázové ověřování?), vaše dříve jen s rodinou sdílené informace jsou v tu ránu v moci někoho jiného. 
• Smažte z Facebooku „životní událost“, které reprezentují vaše narozeniny, svatbu nebo narození dítěte.
• Vymyslete dítěti přezdívku a nezveřejňujte jeho jméno. 
• Zveřejňujte fotky z úhlů, ze kterých dítě nelze poznat nebo jeho obličej zamazávejte v editoru.
• Fotku, ze které máte radost, sdílejte třeba jen s rodinou, aby došlo k uspokojení potřeby sdílet.
• Se sdílením počkejte nejméně 24 hodin, potřeba sdílet radost v umělém světě časem klesne.
• Nesdílejte kdy a kam plánujete jet: jednak zveřejňujete, kde je vás možno potkat, jednak kdy je prázdné vaše bydlo. 
• Zjistěte, jak s fotografiemi vašich dětí zacházejí jiní, nejen rodina, ale např. na kroužcích a ve školkách a školách. Máte možnost neudělit souhlas se zveřejňováním.
• Místo sdílení založte kroniku, scrapbook, vytvořte fotoknihy…

---

Na závěr odpověď na otázku, která mi opakovaně chodí:

Proč zamazáváte obličeje a radši teda rovnou nevynecháte fotky s dětmi?

Pochopila jsem, že to některé irituje. Úplně tomu důvodu nerozumím, ale nepotřebuju tomu rozumět.

Dělám to takto z několika důvodů a stále v tom trochu hledám cestu. Zkušebně jsem po půlroce jednu starší fotku obličeje miminka zveřejnila, abych si ověřila, co to se mnou udělá, ale nakonec mi to nedalo a stáhla jsem ji.

Mnozí nacházejí v tom, co sdílím ohledně našeho přístupu k dětem, inspiraci. Dostávám zprávy o tom, jak rodiče na základě toho, co u nás vidí, dětem dopřávají více důvěry. To je důvod, proč nadále videa sdílím, jen se zamazaným obličejem.

Jednak když už dítě fotím (a fotím ve většině případů tak, aby si nevšimlo, udržuju s ním oční kontakt, nedívám se na display a fotím od pasu), nehodlám fotit pro svou potřebu s obličejem a ještě pro sledující zezadu bez obličeje. Snadnější a praktičtější je pro mě pořídit jednu fotku a tu zamazat. Navíc tím fotku pořídím rychleji a snížím šanci, že dítě telefon zaznamená, na čemž mi velmi záleží.

Stejně tak u fotek, které pro mě něco znamenají a mám je ráda. Chci je ve svém virtuálním prostoru mít, ačkoli se zamazaným obličejem.

Chci sdílením takových fotek poukazovat na to, že sdílení dětí není normální. Jen tak to začne dělat (respektive přestane dělat) více lidí.

A jedna otázka, kterou mi nikdo nepoložil, ale zabývám se jí sama: Jak budou děti vnímat, že o nich píšu?

Neumím odpovědět, stále řeším, jestli psaním přináším hodnotu za cenu „prodeje“ soukromí svých dětí. Řídím se ale výše uvedenými pravidly. Spousta vtipných historek skončí jen u nás doma, i když vím, že by vyvolaly skvělé reakce. Zveřejňovat tyto situace jsem se odnaučila právě v rámci pravidel a kdykoli něco píšu, počítám s tím, že si to čte můj tou dobou třeba třináctiletý syn a jeho neúprosní spolužáci. Prozatím doufám, že je toto dostatečně silný filtr a zároveň neukrajuje příliš z autenticity.