Starašímu synovi je 3,5 roku a já se někdy pořádně tetelím, když slýchám:
- To by bylo blbé, kdybychom brášku neměli.
- To není odpověď (když se ho někdo pokusí odbýt)
- Já zabavím brášku a ty běž plevat. (ne že by to teda vyšlo…)
- Já ty nohy kontroluju (=mám pod kontrolou), když lezu na strom.
- Proč mi to neříkáš klidně? (když ztrácím nervy)
- To se mi nějak nezdá. (kritického myšlení do světa víc, prosím!)
- To se mi nepovedlo. (nebere chybu jako selhání, ale jako součást procesu
- (šeptem) Maminko, ty uspáváš brášku?
- Je bráška zavřený? (aby se ujistil, že nemusí šeptat)
- (zpěvně do chůvičky, když se mladší syn probudí) Bráško, bráško, jak se máš? Jak se máš?
- To se bráškovi nelíbí! To mu nedělej… (když na mladšího syna kdokoli dělá cokoli)
- Já se cítím dobře/špatně.
- Moje tělo mi říká: (někdy doplní, že už je unavený, hladový, že chce skákat, někdy že chce čokoládu…)
Je jich spousta dalších. Žasnu nad jeho reflexemi i vztahem k mladšímu bratrovi. Napadlo vás někdy si podobné věty napsat? Ne ty vtipné, to si beztak píšete. Ale ty, za které jste pyšní, že je vaše dítě vysloví? Myslím, že to bude hezký doplněk fotoalba.
Věty, za které se biju do hlavy, zase jindy!