Ráda připravuju montessori aktivity a ještě raději dítě pozoruju, když s nimi pracuje. Přiznávám ale bez mučení: imaginativní hra, „na něco“ nebo s oživlými předměty, mě nijak výrazně nebaví. Tímto článkem bych z vás ráda alespoň částečně sňala pocit viny z toho, že dítěti hru často odmítáte, protože to není nic pro vás. To, že si nechcete hrát na něco přece neznamená, že dítě milujete o něco méně, než maminky, které se ve hře vyžívají. Než jsem si v sobě srovnala, jak to se hrou mám, docela mi to trvalo. Třeba vám pomůže si toto přečíst.
Pokračovat ve čtení „Nebaví mě hrát si – a je to v pořádku“Jak na strachy… z bubáků
Strašidla a bubáci jsou s některými dětmi celý rok, nicméně na podzim kolem Dušiček a později i s Mikulášem se kolem nich více shlukují. A některé děti, ačkoli o tom nemluví, potřebují naši pomoc se zpracováváním strachu.
Jak se rodí strach a proč ho potřebujeme
Mít strach je normální a zdravé. Strach nás chrání, varuje nás. Je to náš pomocník. Díky němu jsme evolucí prošli jen s pár škobrtnutími. Už dříve jsme se zmiňovali o důležité části mozku – o amygdale, jejímž smyslem je ve zlomku vteřiny, v každý moment bdění, vyhledávat nebezpečí a bleskově o něm informovat další části mozku. Třeba prefrontální kortex, který díky racionalizaci na základě předchozí zkušenosti dokáže „logickými argumenty“ naši reakci ztlumit nebo zarazit. A nebo také podpořit, pokud ji vyhodnotí jako opodstatněnou a tím nás zachránit.
Pokračovat ve čtení „Jak na strachy… z bubáků“Podpora emoční inteligence u dětí 4. – emoce v těle
Vejce nebo slepice?
Člověk je bio-psycho-sociální bytost, žádná z jeho složek nejde oddělit. Levné klišé. Ale co je důležité: Emoce se někde v těle projevují; vlastně každou vteřinu našeho bytí. Tělo si zachovává stabilní vnitřní prostředí. Když ho aktivizujeme například během, vnitřní prostředí se začne měnit. Stejně tak, když tělo necháme relaxovat. Každá z emocí vyplavuje jinou směs molekul, které v těle pracují: něco aktivují a něco potlačují, ať už účelně, nebo spíše mimoděk. Naše tělo je tedy každou vteřinu života trochu jiné, než tu předešlou.
Je tedy jasné, že emoce způsobuje tělesnou reakci. Abych vyzdvihla neskutečnou provázanost prožitků a těla, musím zmínit, že to funguje i naopak! Jeden z nečekaných způsobu vzniku emocí je „nasazování“ určitého výrazu – krátce na to se začne adekvátní pocit ozývat. Některé emoce naopak téměř nelze cítit v pro ně nepatřičných polohách těla. Znamená to, že tělesný projev také emoci umí časově předcházet. (Abych byla přesná, řeč je pouze o sedmi na kultuře nezávislých, univerzálních emocích jako jsou radost, strach, znechucení. Takové, které na tváři druhého rozeznáme napříč kulturami a etniky, nehledě na výchovu.)
Pokračovat ve čtení „Podpora emoční inteligence u dětí 4. – emoce v těle“Podpora emoční inteligence u dětí 3. – pojmenování a zosobňování emocí
I když se tak ne vždy vyjadřuji, věřím, že spíš, než že bychom vychovávali děti, vychováváme sebe a ony jsou u toho přítomné. Proto byly první články o nás. Tento článek bude z prvních, kdy pozornost trochu více zaměříme na děti, a to už na ty maličké, které teprve začínají mluvit.
Konkrétní jména – jasná představa
Děti ještě nedokážou uvažovat nad abstraktními pojmy jako jsou smutek, vztek. Aby se tento prožitek v jejich hlavičkách mohl zhmotnit, můžeme jim nabídnout konkrétní představu. Něco, co už znají. Výborně fungují zvířátka, kterým připisujeme prožívanou emoci.
Pokračovat ve čtení „Podpora emoční inteligence u dětí 3. – pojmenování a zosobňování emocí“Podpora emoční inteligence u dětí 2. – jak mluvíme a jak cítíme
Drobná úprava – velký dopad
Svázaností emocí a řeči jsme se už trochu zabývali minule, možná jste si z toho odnesli, že s dětmi můžeme začít pojmenováváním emocí. Nejen jejich, pro ně, ale i těch našich – pro sebe i pro ně. Postupně, jak budeme děti světem emocí provázet, se nejspíše i my naučíme vyjadřovat se jinak, než jsme zvyklí, nebo než jsme sami byli vedeni. A právě o vyjadřování dnes bude řeč.
Pokračovat ve čtení „Podpora emoční inteligence u dětí 2. – jak mluvíme a jak cítíme“Podpora emoční inteligence u dětí 1. – začněme u sebe
Mozek a řeč
Je docela pech, že jedna z hlavních rozhodovacích oblastí mozku – orbitofrontální kortex (OFC), na čele zhruba nad očima – dozrává jako poslední. Až po dvacítce. Přitom by se nám už tak moc hodilo umět se lépe rozhodovat a zvládat své emoce třeba v pubertě! Nebo ještě dřív?Je pochopitelné, že bez zralého mozku trpí batolata i předškoláci silným handicapem při regulaci emocí.
Myšlení a řeč jsou propojeny. Pojmové myšlení se rozvíjí díky řeči, a tak velká změna fungování může nastat, když se dítě naučí kývnout ano a ne. Časem třeba přidá „jo“ a „ne“ a u toho klidně může zůstat tak dlouho, než vznikne silnější potřeba aktivního rozvoje jazyka. Do té doby dítě vše absorbuje do pasivní slovní zásoby a utřiďuje si koncepty, ačkoli je ještě neumí z mozku „zhmotnit“ ústy. Verbalizování pocitů je zkrátka těžký úkol i pro dospělé.
Kývnutí ano/ne najednou pomůže do té doby výrazněji jednosměrnou komunikaci obrátit na dvousměrnou. To umožní od samého začátku pracovat s emoční inteligencí dítka – pomoct mu, aby se vyznalo v tom, co prožívá a umělo to časem uplatnit i ve společnosti. Pomůže využití uzavřených otázek, tedy těch, na které je možné smysluplně odpovědět ano/ne. Časem, blíže k předškolnímu věku, bude dítě schopno odpovídat rozsáhleji i na otevřené otázky.
Pokračovat ve čtení „Podpora emoční inteligence u dětí 1. – začněme u sebe“