Mentor v rodičovství a vztazích
I když je dnes propagována genderově neutrální výchova a třeba u kluků se už nenahlíží na hru s kočárkem a panenkami jako nepatřičnou a holky, které si hrají s autama a zajímají je bagry nejsou nutně divné, rozdíly mezi pohlavími jsou a budou. Je to dáno evolučně, změny způsobené různou hladinou hormonů se v chování dětí projeví odlišně, i kdyby se jednalo o osobnostně – typově – relativně stejné děti.
Miminkovské rozhovory. Nemyslím ty maminkovské o zoubcích a prdíkách. Miminkovské. Kolik mouder jsou schopní ti skřítci předat jen pohledem a žvatláním!
Baví mě představa, že maminčin hlas – většinou při komunikaci s miminky přirozeně vyšší a pomalejší – aktivuje u miminka skrze bloudivý nerv v mozku parasympatický systém, který nás háže do klidu. Kdyby to bylo tlačítko, bylo by na něm napsané vypnout stres. Miminka tohle ještě neumí. Děláme to za ně my mámy nebo další blízcí lidé. Miminko se uklidní naším tělem a speciálně právě naším hlasem, protože zaposlouchání se tento systém zvenku aktivuje nejsnadněji. A právě to „zvenku“ zatím znamená především mámu, proto je důležité nenechat miminka vyplakávat ve víře, že se uklidní samo. Neuklidní, nemá na to zatím mechanismy, zatím k tomu potřebuje tělo maminky – náruč či kojení.
Nám maminkám kolikrát dělá velkou radost přemýšlet nad výbavičkou, sotva zjistíme, že čekáme miminko. Všechny ty rozkošné oblečky a hračky… I když v začátku máme třeba jen mlhavou představu o tom, kdy bude dítě zralé si s danou hračkou hrát.
Radost nám, miminku i sobě chce udělat také naše okolí a jakmile se všechny ty nákupy pro radost sejdou, může se stát, že je miminko v obležení hraček. Jedna má na obalu napsáno, že už od 1. měsíce rozvíjí jemnou motoriku, druhá se vyznačuje senzorickým rozvojem a třetí psychomotorickým. Člověk by nejradši koupil vše, aby miminku zajistil nezbytný rozvoj! Potřebuje to ale?
Milí rodiče, prarodiče, praprarodiče, tety, strejdové i kamarádi. Díky, že jste se o nás starali a nadále se staráte, jak nejlépe můžete. My se nyní snažíme o totéž: vychovat své děti podle našeho nejlepšího uvážení, i když volíme způsoby, které se vám možná zdají divné. To, jak k dětem přistupujeme, jsme uvážili, zjistili jsme si pro a proti, vyslechli názory vícero stran a náš přístup nám sedí také intuitivně. Nemáme jistotu, že to děláme správně, ale je to to nejlepší, co v tuto chvíli umíme.
Může vám připadat, že dnes všechno moc řešíme. Je to tak. Máme spoustu informací, kolikrát se cítíme opravdu zaplaveni a zmateni. Snažíme se ale zorientovat.
Dovedeme si představit, proč se vám naše výchova nezdá dobrá. A neradi bychom, aby vás naše poznámky zraňovaly nebo jakkoli shazovaly to, jak jste nás vychovali vy. To víte, že po vás nechceme, abyste souhlasili se vším. Moc by nás potěšilo, kdybyste byli schopni říct třeba: „Tomu sice nerozumím, ale akceptuji to.“.
Neúspěch a houževnatost… hodně spolu souvisí. Houževnatost totiž na neúspěších staví.
I náš starší syn má občas tendenci něco vzdát po prvním neúspěšném pokusu. Čím je starší, tím víc si toho všímám. Je teď navíc v období, kdy má ve skoro 3,5 letech testosteron vystřelený někam nad mraky a má tím pádem o to větší potřebu dokazovat, že je dost dobrý.
K výchově dítěte je třeba celou vesnici, říká jedno přísloví. Komunitní žití si idealizuju dost, ale nemám představu, že to dříve bylo úplně idylické. Manželova babička říká, že děcko na statku nevědělo, čí je. Mělo kolem sebe babky a tetky, šlo z ruky do ruky. Výchovný vliv rodičů určitě nebyl tak silný jako je dnes v nukleárních rodinách. Prarodiče navíc platili za autoritu. Dnes často žijou jinde a my jako rodiče už nemusíme pracovat na vztahu s rodiči ani s tchány a širší rodinou, pokud nechceme. Kdysi se museli naučit se snést a vztahy budovali, i když se jim nechtělo. Dítě bylo každopádně vystaveno vlivu vícero dospělých. It takes a village…